Lucie Bílá: Žiju život Popelky z pohádky

24. května vystoupí v krumlovské Zámecké jízdárně. Těšit se můžete na emotivní vystoupení, při kterém zpěvačku doprovodí klavírista Petr Malásek.

Na která místa jižních Čech se nejraději vracíte?

„Mám spoustu přátel v Českých Budějovicích, obdivuji krásu Českého Krumlova a miluji Šumavu... Často jezdím do okolí Prášil na houby a na túry k jezeru Laka, prášilského jezera. A všude tam, kde je nádherná panenská příroda. Les je pro mne a pro mou duši to nejvzácnější.“

Máte za sebou mnoho různorodých vystoupení - intimní koncerty, velké akce, muzikály... Co je pro vás nejsložitější? Cítíte ještě trému?

„Nedá se tomu říct tréma, spíš respekt ke své práci a hlavně k lidem, kteří na mé koncerty chodí. Každé mé vkročení na jeviště, ať v divadle, nebo v koncertních sálech, je pro mne vzrušující. Stačí jeden krok a jste v jiném světě… Ve světě, kde přestane bolet hlava, přestane vás trápit zlá myšlenka a jste najednou ne pro sebe, ale pro ty druhé, kteří si vás vyhledali a něco očekávají. Nechci je zklamat, a tak za nimi chodím s úctou a pokorou… Nechávám volné jen pocity a emoce a rozum zamykám v šatně v zákulisí… Ten na jeviště nepatří. Miluji své povolání a miluji ho ve všech podobách… Nevidím nikdy rozdíl v počtu diváků ani ve formě. Padesát lidí, nebo pět tisíc, muzikál, nebo piano a kapela… Mám ráda barevnost a vždy.“

Na jaké písničky se mohou těšit návštěvníci vašich aktuálních recitálů? Bude se vycházet hlavně z novinky Recitál?

„CD Recitál je sice novinkou na trhu, ale pro mne a Petra Maláska - mého klavíristu - je to repertoár, který jsme si dávno ověřili u živého publika… Jsou v něm poklady z mých muzikálů i poklady, které jinde než na koncertech lidé neměli možnost slyšet. Koncert se jménem Recitál je intimní, komorní, citlivé vystoupení a já si ho s  Péťou vždy užívám. Je pravda, že se při něm  lidé smějí i pláčou, ale slzy patří k životu a pokud v lidech umím vyvolat pocit, má pak má práce smysl...“

Když jsme u emocí... Stále z vás vyzařuje dobrá nálada... Jak vypadá Lucie Bílá, když je smutná?

„Věřte mi, že se Lucie Bílá nesměje stále. Ale život není vždycky rozchechtaný... I mě věci trápí a život zkouší, ale ráda si své bolesti nechávám pro sebe a raději nosím lidem radost. S bolestí se nedělím, ale s radostí naopak ráda...“

Někteří lidé vás nazývají tuzemskou metalovou královnou, za což samozřejmě může spolupráce s Arakainem. Nelákalo vás někdy natočit sólovou desku, která by byla trošku tvrdšího ražení? S jakými muzikanty byste se do ní pustila?

„Už dávno mám v hlavě podobný projekt a od našeho společného velkého turné s  Arakainem na to myslím ještě častěji... Ono k tomu jistě dojde, ale ještě mám pár věcí, které toužím uskutečnit, a pak se do toho pustím. Teď je má priorita CD Recitál a koncem roku má diamantová deska plná všeho možného jako dárek pro mne, ale i pro mé fandy. Ale pak si obléknu koženou bundu, vezmu prsteny s ostny a budu křičet jak utržená z řetězu.“ (směje se)

Jak celkově vzpomínáte na začátky v 80. letech?

„Každý má rád vzpomínky na školu a první třídu… Já tedy moc ráda. Dudlík v podobě písničky Neposlušné tenisky mi vyšel v roce 1985 a já nevěřila svým uším, že slyším svůj hlas z rádia… Byl to sen a ani v něm mě nenapadlo, že dojdu jednou tak daleko. Pořád si myslím, že se mi to zdá… Tenkrát nebylo lehké začínat, stejně jako teď bylo těžké se do nějakých dveří dostat a pak za nimi i zůstat. Trvalo mi to několik let a až v roce 1992 se to zlomilo. Štěstí se unavilo a přestalo přede mnou utíkat. Od té doby žiju život Popelky z pohádky.“ (směje se)

Jakou muziku posloucháte ve svém soukromí?

„Jsem zamilovaná do Jamese Morrisona.“ (směje se)