Jindřich Kotrla: Hokej byl pro mě vždy více než práce, je to můj život

Jindro, sešli jsme se u příležitosti vašich nedávných 50. narozenin, kdy jste během předkola s Libercem dostal od klubu památeční dres s touto číslovkou.
(ukazuje na svoje zápěstí) I hodinky.

Ano, byly k tomu vlastně i hodinky od partnera klubu.
Bylo to krásné a nečekal jsem to. Je to moc hezké od Motoru, že se ke svým bývalým hráčům takhle chová, což je podle mě rarita v české extralize.

Vaše hráčská kariéra byla spjata hlavně s mateřským Litvínovem. Mohl byste odvyprávět krátký příběh, jak jste se dostal k hokeji? Hrál hokej třeba někdo z rodiny?
Nikdo z rodiny nehrál, ale jak byl Litvínov hlavně hokejové město, tak se mnou taťka od tří let chodil bruslit. Navíc tehdy byly i zamrzlé rybníky, tak jsem byl pořád na rybníku. Každou možnou chvíli jsem byl na bruslích. Můj táta se mi hodně věnoval.

Do extraligy jste nastoupil v roce 1995. A pokud jsem se díval správně, tak se vám hned v prvním zápase proti Vsetínu podařilo vstřelit gól. Vybavíte si ho?
Ano, to je pravda, ale vybavuji si akorát, že to bylo ze hry a střílel jsem z kruhu po zemi. Ani nevím, kdo tenkrát proti nám za Vsetín chytal.

Jaké byly vaše začátky v prvním mužstvu Litvínova?
Já jsem ze začátku hrál hlavně s Davidem Balászem a Pepou Strakou. Začal jsem v áčku o trochu později, i když podepsanou smlouvu jsem měl v Litvínově už v osmnácti. Protože jsem předtím byl draftovaný do kanadské juniorky, kam mi ale pan Hlinka nedovolil odejít a dal mi pětiletou smlouvu v Litvínově. Jenže po letní přípravě v září, to mi bylo 18, jsem dostal žloutenku a celou sezonu jsem nehrál. První sezonu jsem tak vlastně celou promarodil. Tím pádem jsem ten rok nejel ani na dvacítky. Takže ten začátek byl takový nešťastný.

V té době tomu v Litvínově doslova šéfoval Ivan Hlinka, je to tak?
Ano, ano. Bohužel takový člověk tady nebyl a nebude. To byl člověk, který co řekl, to platilo. A nemusela u toho podepisovat žádná smlouva. Naprosto férový. Co se týká jako hokeje, klubu, sportu, tak asi nejlepší člověk, kterého jsem poznal.

V sezóně 1997/98 jste si na chvíli odskočil do Karlových Varů.
Ano, tam jsem byl na hostování z Litvínova, protože do litvínovského týmu angažovali zahraniční hráče z Ruska. V té době se hrálo jen na tři útoky a tak bych hrál významně méně. Do Karlových Varů šel trénovat Pepa Beránek, který mě měl předtím a chtěl mě tam už od začátku sezóny, ale to mě Ivan ještě nepustil, až někdy v lednu na dohrání sezóny.

Po návratu do Litvínova jste se probojoval až na mistrovství světa 2003. Jak se tehdy bralo konečné čtvrté místo?
V té době bohužel jako neúspěch. Mrzelo mě to, ale tak to je.

Následně si vás vzal Slavomír Lener i do Sparty, kterou převzal od léta 2004.
Když mě vybral na to mistrovství, tak si mě oblíbil jako typ hráče, který do týmu potřeboval. Ale než jsem přišel do Sparty, tak tam byla ještě jedna sezóna, kterou jsem skoro celou nehrál. Tu sezónu, co jsem se nakonec dostal na mistrovství, jsem totiž hrál s natrženým břišním svalem. Ale to mi vlastně nikdo nezjistil, že ho mám natržený, i když jsem v této oblasti pořád potíže. A v následující sezóně, hned v prvním zápase ve Znojmě, jsem si ten břišní sval celý utrhnul. Takže další skoro rok mimo a byla to moje nejhorší zkušenost nebo období hokejové kariéry. Tři měsíce jsem ležel v nemocnici, to bylo hrozné. Nicméně jsem se dal docela dobře a rychle dohromady. Na konci sezóny jsem si odehrál jen pár zápasů v Litvínově a po sezóně jsem dostal nabídku od Slávy Lenera, jestli nechci jít na Spartu, kterou jsem samozřejmě přijal.

Následovala ale sezóna spojená s výlukou v NHL, takže hráči z ní začali chodit do extraligy.
Na Spartě jsem hrál třetí, čtvrtou lajnu většinou buď s Michalem Brošem a Ondřejem Kratěnou, s takovými dvěma hráči! První dva útoky byly tvořeny hráči z NHL. Takže přibližně do ledna jsem tam takhle hrál třetí, čtvrtou lajnu a domluvil jsem se s trenérem, že půjdu hostovat dokonce sezóny do Litvínova a pomůžu jim postoupit do play-off a potom se vrátím zpátky na Spartu. Ale Sparta bohužel v té sezóně vypadla v prvním kole, takže se vyměnili trenéři a já jsem si hledal nové angažmá. Domlouval jsem se v Litvínově, že tam zůstanu, ale nějaký den dva na to mi volal Jarda Látal, jestli nechci jít do Budějovic, tak jsem ho na to hned kývnul, že ano. Už předtím se mi Budějovice a jejich okolí líbily. Je tu pěkné prostředí a infrastruktura. Pro mě osobně nejlepší místo na žití v Česku.

Je to tedy přesně 20 let, v létě 2005, co jste přišel spolu s Viktorem Hüblem. V minulých dnech na toto téma vyšel rozhovor na webu hokej.cz, kde bylo Viktorem zmíněno, že pan Jandač byl na vás ze začátku trošku přísnější, že prý se vás tím snažil ještě trošku víc motivovat.
No bylo to takové zvláštní, protože mi už bylo třicet, už jsem byl zvyklý, že předchozí trenéři, jako například pan Výborný v Litvínově, mě respektovali a respektovali jsme se navzájem i co se týká jako letní přípravy, tréninku v letní přípravě a samozřejmě i hlavně v sezóně na ledě. No a Pepa v tom byl takový trošku jiný. Takže nám sezónu trvalo, než jsme si k sobě našli nějakou cestu.

Vrátil bych se ještě do té první sezony po postupu do extraligy, protože to Budějovice žily hokejem. První zápas jste odehráli na Kladně. Pamatujete si na něj? V závěru jste i díky vašim dvěma brankám dotáhli z 1:4 na 4:4.
Na to už si nepamatuji. Ale jinak to sice byla první sezóna od postupu Motoru do extraligy, ale ten tým byl poskládaný naprosto perfektně. Nebyli jsme žádní outsideři. Samozřejmě tu sezonu nám trvalo, než si to trošku sedlo. Což je vždycky, kdykoliv se dělá nějaká přestavba týmu, tak to trvá většinou dva až tři roky. Já myslím, že tady se to povedlo hodně rychle, během jedné sezóny si to sedlo, a pak se nám povedlo, že jsme posledním zápasem postoupili do play-off. A play-off se nám ještě docela dobře povedlo uhrát. Tím se to tady nastartovalo a co se týká fanoušků, tak ti budějovičtí jsou naprosto úžasní. Je rarita, jak často je tady vyprodáno, že tu hokej má takovou atmosféru a takovou popularitu je úplně super.

Která série vyřazovacích bojů z té doby se vám vybaví?
První sérii si pamatuji s Libercem, že Liberec do té doby doma neprohrál, když jsme tam přijeli na play-off a dvakrát jsme vyhráli 2:1 a 4:1. Třetí zápas doma jsme taky vyhráli, čtvrtý prohráli a ten pátý postupový jsme v Liberci zase vysoko vyhráli. Pak jsme šli na Slavii a tam se nám to už bohužel nepovedlo napodobit. V té sérii jsem si navíc utrhl vaz v koleni a ani jsem tu sérii nemohl dohrát. Což mě hodně mrzelo. Já jsem si to play-off naprosto užíval. V něm se hrál hokej, který mi vyhovoval. Takový ten silový, rychlý, a hlavně v něm už o něco jde. V základní části se hraje jinak, je to takové… Samozřejmě mě bavily zápasy například se Spartou a dalšími těžkými soupeři, protože byly takové, že se tomu přibližují. Play-off mě vždycky bavilo od té doby, co se hrálo. To jsem si vždycky snažil maximálně užít. Play-off se hraje vždy kolem branky, když je hráč silný, udrží se na puku, tak právě u brankoviště vzniká ten chaos, tam padají ty góly z dorážek. Předbrankový prostor v play-off je základ a tam mě to bavilo, tam jsem si to užíval.

Se Slavií se hrálo za rok znovu. A tam jste dal docela památné góly, kdy jste několikrát vyjížděl zpoza branky.
Ano, to si pamatuji, brankáři Hronkovi. To jsem hrál s Tomášem Vakem a Ondřejem Veselým. Spolu jsme tady hráli dost dlouho.

Dalo by se vzpomenout na vaši spolupráci? V čem bylo její hlavní kouzlo, že vám to tak sedlo?
Hlavně jsme si rozuměli i mimo hokej. Kluci, co spolu hrají, si musí sednout a musí tam být ta chemie, potom to funguje.

Vybavíte si ještě nějaké série? Například tu poslední, kterou jste s Budějovicemi, předkolo 2010 s Libercem…
To už bylo pod panem Výborným. No bohužel, ty sezony už nebyly takové, po tom, co odešel Pepa Jandač, odešel Viktor Hübl. Viktor tady měl zůstat, nebylo to celkově moc šťastné. V té době si nesedli ani trenéři, pan Tlačil s Bokrošem, a ta atmosféra v týmu nebyla vůbec dobrá.

Vy jste pak hrál extraligu ještě za Kladno, Boleslav a znovu Karlovy Vary.
Tak to jsem už dohrával. V kariéře jsem měl hodně zranění a už prostě kvůli nim nešlo pořádně trénovat, nešlo se tomu věnovat na sto procent.

Po skončení aktivní hráčské kariéry jste se dal na trénování, tak jak se za tímhle rozhodnutím ohlížíte?
Já jsem se vrhnul na trénování hned, kdy jsem končil v Jindřichově Hradci. Tam mě oslovil pan Pytlík. U něj jsem začal a začalo mě to bavit. Do té doby jsem si nebyl jistý, jestli mě to bude nebo nebude bavit. Zkusil jsem to a opravdu mě to chytlo. Poté jsem dostal nabídku z Litvínova od Roberta Reichela, jestli tam nechci jít trénovat na klubové bázi. Tu nabídku jsem okamžitě přijal a dělal jsem s ním juniorku.

Je to to pro vás teď to pravé zaměstnání, to, co vás naplňuje?
Já bych to nebral jako zaměstnání. Je to činnost, která mě strašně baví a naplňuje. I ten život už mám takhle nastavený od malička. Zkusil jsem si dva roky netrénovat po covidu. Chodil jsem do běžné práce. Super parta, paráda, bavila mě práce, ale jak jsem nastavený na ten hokejový život, že hodně jezdím, večer tréninky, zápasy, tak to pro mě nebylo úplně ono. Psychicky mě vyřídilo to, že jsem přišel ve čtyři domů z práce a teď jsem neměl co dělat. To je pro mě katastrofa. Mám radši ten hokejový rytmus a pro mě je to jako droga. Ani neberu trénování jako práci, ale beru to jako koníček. Prostě to je můj život. Jsem do toho tak zapálený, že mě to strašně baví, ale neberu to jako práci. Naplňuje mě to strašně.

V loňském roce jste v naší mládeži působil s dlouholetým spolupracovníkem Radimem Skuhrovcem. Jak s odstupem hodnotíte působení v téhle pozici?
Výborně. Vrátil jsem se na začátku nějaké přestavby v budějovické mládeži. O tom jsem se dozvěděl až někdy v březnu. A já jsem v té době chodil do té „normální“ práce. Tak jsem trénování znovu začal dělat po práci a pak jsem se s Václavem Nedorostem domluvil, že tam s Radimem a Arpádem Györim budu celou sezonu. Super sezona, paráda, vrátil jsem se zase zpátky. Po těch dvou letech, co jsem netrénoval, tak konečně jsem zase začal žít nějaký svůj život a celkově jsem se uklidnil. Poslední sezonu jsem trénoval muže v Mostě, kde mám podepsáno ještě na jednu sezonu. A pak samozřejmě bych udělal všechno pro to, abych se jednou vrátil do Motoru a trénoval tady v mládeži v Motoru. Chtěl bych být doma. Motor je pro mě taková srdcovka a samozřejmě Litvínov, kde jsem vyrůstal. Litvínov a Motor jsou pro mě týmy, které jsou pro mě takové domácí.

V Mostě jste se na startu uplynulé sezóny setkal na trenérské lavičce s Vladimírem Růžičkou. Musím se tak ještě zeptat na vaši spolupráci, co vám to nejvíc přineslo?
V jeho letech je naprostý profesionál a je úplně úžasné, kolik on dokáže dát energie do tréninku a do všeho kolem. Každý trénink, co byl, tak tam prostě je vidět, že je do toho zapálený jako malý kluk, jako dítě. Ta zapálenost v jeho letech je obdivuhodná. Většina trenérů je vyhořelých nebo se chovají úplně jinak.