ARMY RUN v Hluboké nad Vltavou zaběhl i jeden z redaktorů Budějcké Drbny

Že poběžím tento závod, jsem se rozhodl na začátku roku na popud kamarádů. Říkali jsme si, že to zkusíme. Přece jen nějaký čas chodíme cvičit a nemůže to být tak náročné. Vždyť se poběží pouze pět kilometrů. A ty překážky? S prstem v nose přeci.

Opak byl pravdou. A to i kvůli přípravě, která nakonec nebyla taková, jakou bych si sám představoval. Především kvůli epidemii příušnic, která v Českých Budějovicích řádí a nevyhnula se ani mně. Tato nemoc mě vyřadila ze hry na skoro měsíc a já věděl, že to 9. dubna asi nebude žádný med.

S týmovými parťáky jsme tak vyrazili v sobotu do Autocampu Křivonoska, kde byl start závodu. Nutno podoktnout, že ani počasí nám zrovna nehrálo do karet. Deset stupňů, jemný déšť a všude jenom bahno, bahno a bahno.

Cestou na start potkáváme spoustu závodníků, kteří mají už trať za sebou. U většiny nebylo ani znát, jakou barvu mělo jejich tričko před závodem. Cestou také zhlédneme některé překážky a jednu z nich, zvanou Vietcong, zatím nikdo nepřekonal. To znamená trest za nesplnění překážky. Třicet „angličáků“. Tak je to u každé překážky, kterou závodník nepřekoná.

Blíží se čas našeho startu. Ve 13 hodin vybíháme skrz červenou dýmovnici, koberec z pneumatik a nízké stěny. Pohoda, zdá se. Pak přichází první bahno, kterému se snažíme vyhnout. Asi po deseti metrech zjišťujeme, že to nemá cenu, jelikož o pár metrů dál stejně skončíme v rybníku, který musíme přebrodit.

V létě by to bylo asi krásné osvěžení, ovšem v deseti stupních nic moc příjemného. Dobíháme do lesa a trať je nahoru, dolů. Byl za námi tak kilometr a já začínal pociťovat krizi. Říkám si, jestli vůbec má cenu běžet dál, když nemůžu prakticky hned po startu.

Nic nevzdám a pokračuji. I díky svým parťákům z týmu. Závod pokračuje slaněním jednoho ze strmých svahů. A jak se říká, když člověk doběhne dolů, musí zákonitě také nahoru. Ovšem tentokrát s několikakilogramovým batohem. Škoda, že nosím batoh také na břiše v podobě několika kil navíc.

Zvládáme i tuto část. Nutno podotknout, že zatím stále bez jediného trestného „angličáku“. V další části musíme proběhnout kolem střelců z paintballových zbraní. Zasáhli všechny z nás. Někoho do břicha, jiného do nohy. Mě do krku. Vzpomněl jsem si na Forresta Gumpa, jak najednou něco vyskočilo z křoví a kouslo ho to do zadku.

Pokračujeme v závodě dál. Přichází další a další překážky, které bych, kdybych běžel sám, nepřekonal. V týmu si navzájem pomáháme, nastavujeme záda, ramena, ruce. Vše pro tým. Vše pro to, abychom překážku překonali a vyhnuli se tak trestu. Cestou pomáháme i jiným závodníkům nebo závodnicím.

Další část je opět ve vodě. Několik stovek metrů strávíme v potoce, překonáme několik mokrých překážek a blížíme se k překážce, kterou dlouho očekáváme. Plazení pod ostnatým drátem v lepkavém bahně. Poslední čistá místa na našem těle jsou tak zakryta právě touto smradlavou hmotou.

Blížíme se zpět ke Křivonosce a před námi je posledních pár překážek. Postupně se prokoušeme i těmito nástrahami, ačkoliv trestné „angličáky“ nás už neminou. Ani jeden z našeho čtyřčlenného týmu nepřekonal již zmíněné ručkování, které neslo název Autobus a také přeskakování špalků. Poslední nás čekají zákopy. Pak už se jen společně chytáme za ramena a dobíháme do cíle. Výsledný čas? 1:26:25! Mimo jiné také šedesát „angličáků“.

Zasloužené přebíráme stříbrné medaile, největší nánosy bahna smyjeme v přilehlém rybníku a vyčerpáni, ale šťastni míříme zpět domů. Byl to skvělý zážitek, který jen tak nezažijete.

Všichni jsme závod dokončili hlavně díky týmové práci a odhodlání. Díky Tomáši, Michale a Davide!

A další výzva? No přece ARMY RUN ve Vyškově! Jenom bychom měli o něco více potrénovat. Tento závod nese označení NATO, je více jak deset kilometrů dlouhý a na závodníky čeká přes čtyřicet překážek.