Tomio Okamura: Je hodně nefér, když se odmítá debata o faktech a podstatě problému

Jak žijete, když neděláte politiku?
V těch málo chvílích, kdy nejsem v Poslanecké sněmovně České republiky a neřešíme zákony nebo nejsme na meetingu, se snažím dohnat resty ve firmě, která mě živí. Poslední měsíce už nestíhám ani spát. Vlastně jsem štastný, když mohu spát pár hodin alespoň doma, protože třeba všechny víkendy trávím na cestách po republice. Nejde přitom jen o nějakou kampaň, pokud se s lidmi nepotkáváte, nemluvíte s nimi a neprožíváte s nimi jejich problémy, tak je vlastně nemůžete opravdově zastupovat.

Co na to vaše rodina? Jak se s takovým vaším vytížením vyrovnává?
Tak trochu naštěstí v neštěstí jsem teď téměř sám. Syn Ruy je dospělý, studuje režii u takových osobností jako je Juraj Jakubisko nebo František Brabec, a teď nám díky tomu pomáhá například s natáčením videí a tv spotů. Maminka mi nedávno umřela a bohužel tatínek má rakovinu hrtanu. Takže, pokud si na něco vždy musím udělat čas, tak na tatínka. Je to časově i finančně náročné, protože žije v Tokiu, a z rodiny nás tří synů jsem jediný, kdo to ekonomicky může utáhnout. Ale musím poděkovat mladšímu bratrovi, tento renomovaný architekt Osamu mi na druhou stranu pomáhá se stavbou domu. Právě rakovina maminky a tatínka mi potvrdila, jak důležité je třeba trvat na bezplatném zdravotnictví. Nikdo z nás by nikdy neměl na léčbu takových nemocí, jako jsou třeba ty onkologické, peníze.

Jak se poznali vaši rodiče? Tatínek je Japonec, maminka Moravačka.....
To je dost kuriozní příběh, bylo to v podstatě z nouze. Můj dědeček si někdy v šedesátých letech nahrazoval zakázané cestování dopisováním s lidmi z celého světa. Nějak se spojil s jistým studentem sociologie z Německa. A protože tam byl opravdu věkový rozdíl, požádal maminku, ať se studentem komunikuje ona. A jednoho dne ten student k nám přijel a zamiloval se do maminky na první pohled. Skončilo to nakonec svatbou.

Co říkala vaše maminka, učitelka, na to, že jste byl označen za populistu?
Chování některých je někdy dost odporné. Pamatuji, jak mne právě za moje názory k poplatkům a k tomu, že každý občan má ustavní právo na bezplatnou zdravotní péči, označili za populistu. Bylo to ve dnech, kdy moje maminka bojovala s rakovinou, kdy jsme absolvovali desítky vyšetření a zákroků, kdy jsem mamince samozřejmě najal i ošetřovatelku, aby mohla být doma. A vím, co to všechno stálo energie a peněz i tak, když máme skutečně špičkové zdravotnictví zdarma. Je to hodně nefér, když se odmítá věcná debata o faktech a podstatě problému, a ihned se nálepkuje. Debata se vede o tom, kdo a proč co říká nikoli o tom, co říká.

A myslíte, že se s tím dá něco dělat?
Manipulace pomocí třetí strany tímto stylem byla odjakživa. Přesně takhle nálepkovali nacisté komunisty, a po válce zase komunisté takhle nálepkovali takzvané reakcionáře. Když jsme nakousli tu rodinu. Můj dědeček z Bystřice pod Hostýnem byl zatčen gestapem na udání jednoho kolaboranta a vězněn v koncentračním táboře. Z kolaboranta se po válce stal velký revolucionář, který se postaral, aby po návratu z koncentračního tábora byl dědeček zatčený znovu a šel do komunistického lágru. Je mi jasné, že ten aktivní udavač nebyl ani nacista ani komunista, byl to prostě typ blce aktivisty, který se upne na nějakou ideologii a začne ji zneužívat. Přesně tohle zažíváme dnes.

Takže, podle vás jsou takzvaní „sluníčkáři" aktivní blbci?
Velká část je spíš na úrovni aktivistických svazáků z padesátých let. Ve sněmovně jsme měli seminář o právech bílého heterosexuálního muže a vystoupila tam velmi nenávistně jedna feministka. Po jejích slovech se zvedl jeden starý, snad osmdesátiletý profesor a řekl, že tohle přesně už zažil v těch padesátých letech - nálepkování. Dehonestace těch, co mají jiný názor a hlásání jediné správné pravdy na světě s tím, že jen ten jeden je demokraticky lidový, pokrokový a že dnes se jen změnily ideologie, také nejsou rudé soudružky, ale genderové soudružky a soudruzi vítači.

A kam jste zařazen vy?
Spousta hlupáků mne označuje za imigranta a pokrytce, ale vše je přece jinak. Za prvé, vzdělaného pracovitého člověka, který bude přínosem pro tuto zemi, nikdo nevyhazuje. A když u sebe pominu to, že jsem většinu života i dětství strávil v Českoloslovensku, mám od narození státní občanství České republiky, a polovina rodiny pochází z Moravy a Čech. A poté, co jsem se vrátil do Prahy, jsem nežádal o žádné podpory ale jednoduše jsem sebe a svou rodinu, manželku s malým synem začal živit prací vlastních rukou a hlavy. Učil jsem se a po škole jsem prováděl japonské turisty. Nikdy jsem od státu nežádal ani nedostával peníze, a naopak snažil jsem se a snažím se, být přínosem pro svou zemi. Cizinec, který přijede a rozběhne tu firmu, bude živit sebe a další lidi, bude platit daně a bude přínosem, ten přece nikomu nevadí. To, co vadí, je nelegální migrant, který jede do Evropy za sociálními dávkami.

Jste uspěšný a bohatý. Může mít takový člověk vůbec upřímné sociální cítění?
O mne se bát nemusíte, část dětství jsem strávil v dětském domově kvůli nemoci maminky. Jako kluk po škole jsem začínal jako prodavač popcornu a díky „protekci" jsem se stal popelářem ve firmě mého japonského strýce. Jako rasově „méněcenný míšenec" jsem samozřejmě na lepší pozici neměl nárok. Když jsme s manželkou a malým minimkem odjeli do Českolovenska, tak jsem často neměl ani na jogurt nebo rohlík navíc. Vím, co to je hlad, a vím, co je sociální nespravedlnost.

Odráží se tohle všechno i ve vaší práci?
Samozřejmě, vždycky se zamýšlím nad konkrétními lidmi. Když mi babičky na setkání pláčou, že jim k důchodu osmi tisíc přidali třicet korun, zatímco v televizi se politici chlubí, že přidali 300 korun, tak hledám příčinu a nápravu. Navrhujeme vyjednat minimální důchod ve výši minimální mzdy a valorizaci důchodů o pevné částky, nikoli o procenta. A samozřejmě, když mi ta babička vypráví, jak celý život na těch pár tisícovek dřela, tak prostě nemůžete mlčet k tomu, že tady se plánují vyhodit miliardy korun na ekonomické migranty, co nikdy naší zemi nic nedali a na starou babku, která pracovala pro tuhle zemi, a dala ji třeba i pár dětí, stát a naše společnost kašle.

Nejde se nezeptat na weby šířící fejk, že oslavujete komunismus.
To je nepochybně narážka na můj text, který hovoří v podstatě o tom, že ne to, co nazýváme komunismem je komunismus, a že to, co nazýváme demokracií, nemusí být demnoracie. Stalinskému režimu v padesátých letech říkáme komunistický, ale se skutečným komunismem neměl nic společného. Komunismus je odvozen od slova komuna, společenství, ve kterém jsou si všichni rovní a panuje v něm přímá demokracie. To s tuhým, takzvaným socialistickým centralismem a totální nesvobodu je v přímém rozporu. Stejně tak nejde označit současný režim za demokracii, protože tady přece nevládne občan, ale elity, které se, jako dříve komunisté, pouze zaštiťují nějakou ideologií, kterou obohatí svoji moc. Naopak současní pravicoví genderové, sluníčkoví a další svazáci jsou přesně typem lidí, kteří by v padesátých letech nosili rudé vlajky, a stíhali nás, lidi se zdravým selským rozumem.