V životě Martiny Němcové z Cizkrajova zůstane 25. června 2003 navždy tím nejhorším. Právě ten den totiž vlastně přišla o své jediné dítě, syna Filipa. V té době osmiletý Filípek odjel se svou třídou na školní výlet. Domů se však už jako zdravé dítě nevrátil. Topil se a více než dvacet minut pod vodou mu nenávratně poškodilo mozek.
Po dlouhých týdnech v nemocnici dostali Němcovi domů chlapce, jehož stav označovali lékaři jako „bdělé bezvědomí“. „Filip jen ležel, nevnímal, nemluvil, krmila jsem ho sondou,“ vzpomíná Martina Němcová na nejhorší chvíle svého života. Starala se o něj téměř jedenáct let. Čtyřiadvacet hodin denně. Filip zemřel na sklonku roku 2013. V tomto roce by býval oslavil své 21. narozeniny.
Co přesně se onoho 25. června stalo, to už se zřejmě nikdy nikdo přesně nedozví. Filip byl se svými spolužáky na výletě v Jemnici na Jindřichohradecku. Protože bylo krásné počasí, děti se koupaly v bazéně. Toho, že se Filípek dostal pod vodu, si neuvěřitelně dlouhou dobu nikdo nevšiml. Pedagogové zjistili, že jim jedno dítě chybí až ve chvíli, když byli na odchodu. „U bazénu zůstal ležet Filipovo batůžek, ke kterému se nikdo nehlásil. Až v tu chvíli začali Filipa hledat,“ vzpomíná se smutkem v hlase na okamžik, který ji připravil o jediné dítě, Martina Němcová.
Ve chvíli, kdy začali učitelé Filípka hledat, bylo dítě pod vodou už více než dvacet minut. Přivolaní záchranáři se snažili, přesto se jim dítě nepodařilo zcela přivést zpátky do života. Verdikt lékařů byl více než krutý. Filip už nikdy nebude mluvit, nikdy už své mámě neřekne mami, nebude chodit, jíst, bude jen ležet. Jeho mozek byl poškozený. Tuto hrůzu označili lékaři jako stav bdělého bezvědomí. „Bylo to strašné. Jedna učitelka mi přišla říct, že Filip měl úraz. Nevěděla ale vůbec, v jaké nemocnici leží. Obvolávala jsem nemocnice, abych zjistila, kde vůbec mám dítě,“ vypráví Martina Němcová.
„Máte zdravé dítě a najednou jen leží, nemluví, vůbec nevíte, zda něco vnímá... Musela jsem zatnout zuby, nesložit se a fungovat dál. Abych tady byla pro Filipa, abych mu zajistila co nejlepší možnou péči,“ vysvětluje Martina Němcová.
U soudu skončili dvě učitelky a ředitel školy, kteří měli Filípka na školním výletě na starosti a neuvěřitelných dvacet minut si nevšimli, že se jim jedno z dětí topí. Trest za zmařený život malého, do té doby zdravého chlapce? Podmínečný trest na půl roku!
Tím ale soudní klání neskončilo. Začal boj o odškodnění pro nemocné dítě. Soud trval téměř čtyři roky, kauzou se zabývala snad všechna celostátní média. Rozsudek přinesl Filipovi alespoň malou naději do budoucna. Odškodnění 15 milionů korun zaplatil společně Jihočeský kraj, obec Cizkrajov a stát.
„Škola v Cizkrajově nakonec skončila, což mi dávali mnozí sousedé za vinu. Místo, aby nás podpořili, protože to mohlo být i jejich dítě, prožila jsem tam doslova peklo,“ říká smutně Martina Němcová. Občas prý přemýšlí, co asi dělají pedagogové, kteří mají Filípkův zničený život na svědomí. „Nechtěla bych je už nikdy potkat. Opravdu nevím, co bych udělala,“ říká zamyšleně Martina Němcová.
Peníze pomohly Filípkovi k důstojnějšímu „životu“, dostupné péči a rodina doufala, že bude možné odcestovat s dítětem do zahraničí, kde by se podrobil transplantaci kmenových buněk.
„Zjišťovali jsme si kolem toho spoustu informací. Už to vypadalo, že bychom mohli odjet do Dominikánské republiky, kde by se Filip této operaci podrobil. Na poslední chvíli jsme se ale dozvěděli, že informace, které jsme měli, se tak úplně nezakládaly na pravdě a že by to Filipovi nejen nepomohlo, ale mohlo by mu to ještě více uškodit,“ říká Martina Němcová.
Veškeré úsilí tedy vložila alespoň do péče o svého syna. „Kdekdo nám ty vysouzené peníze záviděl. Vyměnil by je ale někdo za zdraví a vlastně život svého dítěte? Navíc, nikdo, kdo to nezažil, si neumí představit, kolik stojí péče o takto nemocné dítě. A já jsem měla v tom strašném neštěstí alespoň to ‚štěstí‘, že jsem se o něj díky tomu mohla postarat. Většina rodičů s takto postiženými dětmi jsou na tom mnohem hůř, žijí na hranici sociální bídy,“ říká Martina Němcová a vysvětluje, že jen nezákladnější věci, jako jsou léky, stříkačky na krmení, zdravotní materiál nebo plenky a další pomůcky vyjdou měsíčně na desítky tisíc korun. K tomu je nutné, aby si rodina pro takto postiženého dítěte pořídila speciální pomůcky, které vyjdou na statisíce, důležitá je i polohovací postel a nutné je i speciálně upravené auto pro převoz dítěte na invalidním vozíku. Také je nutností bezbariérové bydlení.
Aby měl Filip lepší odbornou péči, odstěhoval se s maminkou do Českých Budějovic. Tam ho pravidelně vozila do centra pro postižené děti Arpida. „S Filípkem tady rehabilitovali, cvičili například Vojtovu metodu a další možné terapie,“ říká Martina Němcová, která poté začala studovat vysokou školu a také založila sdružení, které pomáhá lidem, kteří mají děti s podobnými problémy, jako měl Filip. Veškerá péče, která se chlapci díky jeho mamince dostala, alespoň trošku zpříjemnila Filípkův „život“. „Snažila jsem se, zajistit Fildovi ‚důstojný život v nedůstojném stavu‘. Dlouhé hodiny jsem si s ním povídala, mazlila se s ním, pouštěla jsem mu filmy. Měla jsem pocit, že například na komedie Zdeňka Trošky alespoň trošku reaguje, že se i usmívá,“ říká se slzami v očích Martina Němcová.
Rodina doufala, že lékařská věda bude pokračovat natolik rychle, aby se pro Filipa transplantace buněk třeba i tady v Čechách stala nakonec reálnou. Bohužel před téměř třemi roky se Filípkův zdravotní stav začal rapidně zhoršovat. „Byli jsme každou chvíli v nemocnici, bylo mi jasné, že to bude už jen horší. Filipův organismus tu strašnou zátěž za ty roky přestal prostě zvládat,“ říká Martina Němcová. Svůj boj o život Filip 30. listopadu 2013 prohrál. Krátce po půlnoci zemřel své mamince v náručí. „Nikdy na svého syna nezapomenu. Vždycky mi bude chybět. Přišla jsem o něj vlastně dvakrát. Poprvé, když zůstal v bdělém bezvědomí a podruhé, když zemřel,“ říká s bolestí v hlase Martina Němcová, která pracuje v současné době v sociální sféře a dál se snaží pomáhat rodinám s podobně postiženými dětmi. Po smrti Filipa zůstala bydlet v Českých Budějovicích. Má dva psy a radost jí do života vnáší dvouletý synovec Tomášek.
„Je to moje malé zlatíčko. Mám vždycky radost, když za mnou přijdou na návštěvu. Jednou, až bude velký, tak mu budu o Filipovi vyprávět,“ uzavírá smutný příběh Martina.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
