Jihočeské obce čeká diskuse o využití vodárenské soustavy

„Ze 155 měst a obcí, které soustavu využívají, jich je na ní zcela závislých více než 120. Ty se na jejím financování také plně podílejí. Několik měst ale používá soustavu jako pojistku pro případ nouze a jinak využívají přednostně své vlastní zdroje.  Místní zdroje jsou potřebné stejně jako soustava, Jejich vzájemná součinnost však musí být vyvážená ekonomicky a hlavně provozně. Jinak lze obtížně zajistit plnou kapacitu dodané vody v případě potřeby tam, kde jinak není běžně využitá,“ vysvětluje Antonín Princ, ředitel a předseda představenstva Jihočeského vodárenského svazu (JVS).

Právě o novém nastavení principu využívání vodárenské soustavy a místních zdrojů, který by posílil stabilitu a zároveň generoval dostatek financí na její obnovu v letech 2018 až 2028, se povede zřejmě největší diskuse.

Spotřeba pitné vody z vodárenské soustavy dlouhodobě klesá. Pokles to je citelný a působí především provozní potíže. Zatímco ještě v roce 2000 svaz vyrobil a prodal 23,9 milionů metrů krychlových pitné vody při ceně 11,97 korun za jeden metr krychlový, letos půjde o 15,7 milionů m3 při ceně 15,94 korun/m3. Kapacita vodárenské soustavy je však dvojnásobná a přesahuje 30 milionů m3. Napojené obce a města z ní odeberou jen necelých 15 milionů m3, přestože jejich celková spotřeba činí zhruba 22 milionů kubíků. Zbylých sedm milionů čerpají z vlastních vodárenských zdrojů. „Přitom jim toto množství podle smlouvy plně zajišťujeme. Pokud bychom ho prodali, okamžitě lze naši vodu zlevnit o téměř tři koruny,“ říká provozní náměstek JVS František Rytíř.

Jihočeská vodárenská soustava měří přes 550 kilometrů. Pro představu: jde o vzdálenost z Českých Budějovic do italského Udine. Právě díky této ojedinělé soustavě, zahrnující šechna někdejší okresní města, nebyly dodávky pitné vody přerušeny ani při povodních nebo suchu.

„Je třeba hledat systémová, racionální a spravedlivá východiska. Jedině ta mohou zafungovat a problém pomoci řešit. JVS je spolek založený a vlastněný členskými městy a obcemi na principu solidarity. Ta je vyjádřena i formou  jednotné ceny vody už čtyřiadvacet let. Je na nich, zda tomu tak bude i nadále,“ dodává František Rytíř.

Podle představenstva vodárenského svazu spočívá řešení především ve změně smluv o odběru vody. Měly by obsahovat proti závazku dodat vodu z JVS také závazek odběratele minimálního ročního odběru a dodržování odběrového diagramu, aby voda v potrubí nečekala pouze na to, až ji bude potřeba. Ekonomickou část problému měl řešit, ale nevyřešil, poplatek za zajišťovanou kapacitu. Ten je určen předpisem v maximální výši 15 procent celkové spotřeby, přičemž fixní náklady tvoří 65 procent ceny vody. Tu stát reguluje a nelze do ní zahrnout nic jiného než oprávněné náklady a povolenou míru zisku.

„Jsou to závažná témata, o nichž je věcná, široká diskuse na místě. Už proto, že členské obce mají různé podmínky. Některé jsou na vodárenské soustavě závislé zcela, jiné jen z části. Prolínají se zde místní zájmy se solidaritou, která patří mezi základní pilíře fungování JVS. Projevuje se například stejnou cenou vody předané, bez ohledu na to, kolik kubíků jí obec odebere či zda do ní teče potrubím deset či osmdesát kilometrů,“ podotýká Antonín Princ.