Hluboce duchovní věci bývají velmi často ty nejprostší, říká nemocniční kaplan Ondřej Doskočil

Jak jste se k práci nemcničního kaplana dostal?
Pracuji asi patnáct let na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Vyučoval jsem tam nejdřívě zdravotnickou latinu, později jsem se začal víc soustředit na otázky zdravotnické etiky a u toho jsem se také ustálil. Jedno z témat zdravotnické etiky je také přemýšlení o duchovní péči ve zdravotnictví, kterému jsem se chtěl věnovat nejen teoreticky, ale úplně jsem nevěděl, jak to v praxi uchopit. Hlavně mi chyběl kurz Nemocniční kaplan, který je nutným předpokladem pro tuto práci. Ale v loňském roce se kurz otevřel na zdejší teologické fakultě, takže jsem ho absolvoval a začal jsem přemýšlet, kde tuto profesi realizovat. Vzhledem k tomu, že českobudějovická nemocnice doposud nemocničního kaplana neměla, jevilo se jako jasná věc nabídnout svou službu právě jí a ona tuto nabídku přijala. Takže takhle jsem k tomu nějak přišel, přes zdravotnickou etiku, přes teoretické přemýšlení o věcech.

Co vaše pozice v nemocnici obnáší? Co pro pacienty budějcké nemocnice znamená, že mají k dispozici nemocničního kaplana?
Moderní zdravotnictví si čím dál tím víc znovu uvědomuje, že člověk není jenom tělo, že nemoc není jen porucha stroje, který je třeba opravit. Začínáme si znovu uvědomovat, že člověk je bytostí fyzickou, psychickou, sociální, ale má také svůj duchovní rozměr. Ostatně i známá definice zdraví, kterou používá Světová zdravotnícká organizace je, že zdraví je stav biologické, psychické sociální a spirituální pohody. Nejde tedy jen o péči o tělo a nemoc fyzickou,ale trpět může také lidská duše a mysl člověka. A zatímco o tu fyzickou bolest se moderní medicína dokázala postarat velmi dobře, tak těm zbývajícím stránkám často nebyla věnovaná dostatečná pozornost a člověk se v té své duchovní tísní, obavách nebo strachu neměl na koho obrátit. Kaplan má čas si pacienty v nemocnici vyslechnout a oni ví, že ho nezdržují.

Takže to znamená, že jste tady pro pacienty k dispozici víceméně pořád?
Prakticky to záleží na tom, jak si to každá nemocnice zařídí. Jsou nemocnice, které zaměstnávají kaplana na plný úvazek, některé jen na částečný. Jsou velké nemocnice, kde jsou celé kaplanské týmy. Moje představa je taková, že bych působil například na oddělení následné péče, interním oddělení nebo na traumatologii. Tam mohu být v kontaktu s pacienty, mohu je obcházet, hovořit s nimi. Další oddělení bych navštěvoval na vyzvání. Časem se ukáže, jak velký rozsah této služby je v budějcké nemocnici potřeba. Kaplan by rozhodně neměl působit jako návštěva, nepříchází z vnějšku. Měl by být součástí týmu nemocnice. Jako má nemocnice lékaře, sestry, sociální pracovníky nebo psychology, tak má nemocničního kaplana. V první řadě je teď ale velice důležité, aby o mé službě věděli na všech ostatních odděleních.

Taková práce asi musí být i dost psychicky náročná, nebo ne?
Já zatím mohu zprostředkovávat jen zkušenosti jiných kaplanů. Samozřejmě to psychicky náročné je. I proto existují různé podpůrné skupiny, kaplanské asociace, setkávání a vzdělávací aktivity, kde mají kaplani prostor si mezi sebou vyměnit třeba různé zážitky nebo zkušenosti. Ale zároveň si nemyslím, že je to náročnější nebo vyčerpávající profese než kterákoliv jiná pomáhající profese. 

Jaký je tedy rozdíl mezi nemocničním kaplanem a psychologem? Když budou mít lidé nějaký problém, zavolají si psychologa, ale v tenhle moment jste tady vy.
Já myslím, že jste to teď velice dobře vystihla- když budou mít problém. Psycholog je tu většinou na bolest duše, na ten psychický problém. Ale je spousta věcí, které nejsou problémem. Každý člověk má nějaký duchovní rozměr a někdy touží ho někde otevřít a pozvat do něj druhého člověka, a to ještě nemusí být práce pro psychologa. Jde jenom o to, aby měl člověk možnost svůj duševní rozměr nějak pojmenovat, dát mu slova, která může někomu pokládat.

Jsou na kaplany kladené nějaké speciální požadavky? Co musíte splnit, aby jste jím mohl být?
Kaplan musí projít teologickým vzděláním, musí mít kurz Nemocniční kaplan, musí mít nějakou zkušenost z obecné pastorace- být aktivní v nějaké křesťanské komunitě a v neposlední řadě, a to je velmi důležité, musí být svou náboženskou komunitou k této pozici vyslán. Takže já, jako katolický nemocniční kaplan, musím být vyslán od nějaké autority katolické církve, v mém případě od místního biskupa. Kaplan zde není jen sám za sebe.

Nebojíte se, že společnost má zažitý takový ten předsudek, že kaplan je automaticky spojen jen s věřícími nebo vírou?
Nelze samozřejmě zastírat, že nemocniční kaplanství vychází z křesťanské tradice. Ale to neznamená, že někomu vnucuje křesťanskou víru. Znamená to, že on sám čerpá svou motivaci k této službě z křesťanské víry. Tato služba je ale otevřená všem bez rozdílu vyznání. Nejde o to, ž e pokud já sám vycházím z katolického prostředí, že je moje služba jen pro katolíky. Služba nemocničního kaplana prostě nemá evangelizační charakter. Ono i to slovo „kaplan”může být trochu zavádějící. Kaplan evokuje kněze, ten termín není úplně šťastný, ale je je takto zažitý a v celém světě běžný. Je to osoba, která splňuje výše zminované požadavky, ale nemusí být pastorem, kazatelem dané církve. Může to být i laik, muž nebo žena. Je to prostě kdokoliv, kdo získá pověření vlastní církve.

Myslíte si, že ke službě nemocničního kaplana budou přístupní i mladí lidé?
Tohle je samozřejmě jeden z dalších zažitých předsudků, že věci týkající se víry má zájem jen starší generace. Samozřejmě, že starší generace ještě čerpá z náboženské tradice, ve které vyrostli a mnoho mladých lidí už v žádné takové tradici nevyrostlo. Ale to neznamená, že nemají své duchovní potřeby, své otázky, že nehledají odpovědi po smyslu bolesti, utrpení, nemoci, že nehledají odpuštění nebo smíření. Tyto věci nesouvisejí s tím, jestli někdo vyrostl nebo nevyrostl v náboženském prostředí. Jde o to, aby si lidé postupně zvykli, že nemocniční kaplan tady není jen pro klasicky věřící, ale i pro alternativně věřící. Nejdůležitější na této službě je podle mě to, že kaplan není žádný opravář duše. Je to člověk, který doprovází, je schopen s člověkem ujít kousek cesty. Neukazuje člověku kudy má jít, jde s ním tam, kam on jde, jeho tempem a nic mu nevnucuje. 

A jak se těšíte na vaši novou pozici?
S nadějí a velkým očekáváním. Při praxi v táborské nemocnici jsem si udělal docela jasný obrázek o tom, co mě čeká. Mám spíše očekávání od toho, jak ta služba bude vyhledávaná. Když se po nemocnici teď projdu, tak si tady připadám jako kapka v moři. První etapou bude opravdu boření předsudků. Budu muset obejít všechny lidi, setkávat se s nimi a zopakovat jim vlastně vše, co jsem si tady teď pověděli. Ale musím říct, že i nemocnice se toho chopila velmi slušně. Pro zaměstnance byl uspořádán seminář, který jim přiblížil moji práci. Ti tak mohou informaci o tom, co nemocniční kaplan dělá, předat dál.

Vybavíte si z vaší dosavadní praxe nějaký moment, který vám utkvěl v paměti?
Pro mě osobně je vždy největším ponaučením z toho, co jsem zatím zažil, že hluboce duchovní věci bývají často ty nejprostší. Od služby kaplana lidé často očekávají právě něco až moc duchovního, hluboce náboženského. Ale ty největší věci, které jsem kdy zažil, byly právě ty, kdy lidé například v závěru života nebo v těžké dlouhé nemoci, hledají odpuštění, přiznání nebo smíření. Jde o obyčejnou lidskou sounáležitost a blízkost.