„Na srpnové dny roku 1968 si pamatuji víc než dobře. Tenkrát mi bylo čtyřiadvacet let a nebylo mi lhostejné, co se kolem mě dělo. A v létě roku 1968 se toho dělo dost." Tak začíná své vzpomínání na události před padesáti lety Karla Malátková z Českých Budějovic. Do jihočeské metropole přijely okupační tanky právě dnes, časně ráno.
„Na to se přece nedá zapomenout. Maminka nás vzbudila 21. srpna v noci a říkala, že nás obsadili Rusáci. Plakala. K nám do Budějc ale tanky přijely až 22. srpna časně ráno. A my stáli na rohu ulice. To jezdilo tanků, dodnes to mám před očima. Bylo to děsivé. Tanky kolem nás, nad hlavami letadla,“ vrací se vzpomínkami do 22. srpna 1968 čtyřiasedmdesátiletá Karla Malátková.
„Bylo to hodně nepříjemné, divný pocit člověk z toho všeho dění měl. Nevěděli jsme, co bude dál. Ale musím říct, že strach, ten jsme neměli. Alespoň já ne. Můj manžel dělal na Kleti, tam také měli tanky, z vysílače tam vyhnali všechny lidi ven. Tak jak říká, byl to opravdu hodně podivný, zvláštní pocit. Všude těžká vojenská technika,“ dodává.
Tehdy této rodačce z Českých Budějovic bylo čtyřiadvacet let. A protože tehdy pracovala jako zdravotní sestra ve vojenské nemocnici, ani tam srpnovému dění po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa neunikla. „Na letišti se tenkrát zřítilo ruské letadlo a asi šest zraněných vojáků nám přivezli do špitálu. Museli na operaci, nechtěli jim dát krev. Bylo to dramatické A hned po operaci si je odvezli. Bůhví, kde ti vojáci skončili,“ ohlíží se žena.
Podle Karly Malátkové se v noci z 20. na 21. srpna roku 1968 lidem v Československu po vpádu vojsk Varšavské smlouvy obrátil život naruby. Lidé ladili rozhlas a snažili se v nastalé situaci zorientovat.
Protože bydlí kousek od českobudějovického rozhlasu nenechala si ujít včerejší vzpomínkovou akci, která byla jakousi rekonstrukcí okupace před padesáti lety. „Bylo to tak. Přesně si to pamatuji. Někdo vyměnil cedule na domech. Místo rozhlasu tam tak byla tabule s nápisem mateřská škola a okupační vojsko nemohlo rozhlasáky najít, aby je umlčeli. Úplně tu ceduli vidím,“ říká Karla Malátková při pohledu na onu připomínanou budovu. A tiší hlas, upřeně hledí na budovy před sebou. A možná se jí v očích zalesknou slzy. Ale vzápětí se láskyplně usměje na svého desetiletého vnoučka Matyáše, kterému mu prý už babička něco málo vyprávěla. „Myslím, že je ještě malý, možná po dnešku, bude chtít vědět víc. A když ne teď, tak určitě až povyroste," podotýká Matyáškova babička.
Babička Karla Malátková, která bude moc ráda vyprávět vzpomínky svému vnukovi, velice oceňuje úsilí organizátorů včerejší českobudějovické připomínkové akce, která přiblížila události srpna 1968. „Je moc dobře, že se o takových věcech, událostech mluví. Špatné dny se neslaví, ale připomínají. A je potřeba je připomínat. A to nejen srpnové události, i jiné. Připomínat, ale nepřekrucovat. Historie je hodně důležitá,“ myslí si čtyřiasedmdesátiletá obyvatelka Českých Budějovic.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
