Středa, 16. ledna 2019, 07:00
Dnes je to přesně 50 let od doby, kdy se na Václavském náměstí v Praze polil benzinem a poté zapálil student Filozofické fakulty Jan Palach. S popáleninami třetího a čtvrtého stupně byl převezen sanitkou na kliniku popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Legerově ulici, kde po třech dnech zemřel.
Pohřbu, který se konal 25. února roku 1969, se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. V den posledního rozloučení do Prahy dorazilo i deset studentů z Českých Budějovic. „Šli jsme tři dny. První den jsme spali v Táboře na zemědělské škole, druhý den jsme spali v Benešově v tělocvičně myslím, že to byla Lokomotiva u nádraží a třetí den jsme došli do Jesenice a tam si nás v hospodě rozebrali lidi a vzali si nás k sobě domů. Když jsme došli do Prahy a organizátoři ze Svazu vysokoškolského studenstva Čech a Moravy zjistili, že jdeme až z Budějc, tak jsme měli tu čest jít kousek za rakví,“ popisuje Ctibor Šatánek, účastník pohřbu
Mezi deseti tisíci lidmi byl i tehdy 21 letý fotograf Michal Tůma. Smrt Jana Palacha pro něj byla velkou ranou „Hluboce se mě to dotýkalo, ten socialistickej, komunistickej systém jsem já vůbec nemusel, takže pro mě to bylo takový, jako kdyby se vám upálil brácha. Řekl jsem, že do té Prahy musím jet, protože to potřebuju vidět na vlastní oči,“ vzpomíná Tůma.
S Palachem se lidé loučili už den před pohřbem. Rakev s jeho pozůstatky byla už od pátku 24. ledna 1969 vystavena v Karolinu, kam se přišly se zemřelým studentem rozloučit desetitisíce lidí. Atmosféru, která tehdy Praze panovala, si každý z nás asi jen těžko dokáže představit. „Dokumentoval jsem samotný pohřeb. Ono se to nedá ani popsat. Byla to taková depresivní doba, kdy nebyla radost, nebylo lidem do zpěvu. Myslím si, že části mladých lidí se to dotýkalo velice hluboce, protože jsme věděli, že ta okupace vojsk Varšavské smlouvy přišla a zarazila všechno to, co bylo, protože v té době se otevíraly hranice, v té době najednou lidi mohli na dva, na tři dny vycestovat ven, nikdo neměl najednou strach o čemkoli psát, nikdo se nebál, že je někdo poslouchá. Tou okupací všechno najednou skončilo. Všem, kdo o tom přemýšlel bylo jasný, když se Jan Palach a Jan Zajíc upálili, že je konec, že se něco uzavírá a ono to skutečně tak bylo,“ popisuje Tůma.
V dalším článku pro vás připravujeme: Byl čin Jana Palacha a dalších „pochodní“ hrdinský nebo šlo jen o demonstraci, která skončila smrtí?
Foto Jana Kroneislová
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
