Rekordman Šimánek ukončil kariéru, v Motoru ale zůstává

Pamatujete si, kdy jste byl na Motoru na hokeji poprvé a jak vás napadlo, že byste taky hrál hokej?
Chodil jsem jako malý kluk vedle kotle na stání, který byl v místech dnešní VIPky. Obvykle jsem tam chodil s tátou, a to už od nějakých pěti let. A v té době jsem taky začal chodit i na školu bruslení k panu Mlsovi.

Bylo hned jasné, že budete hrát hokej, nebo jste dělal i jiné sporty?
Hrával jsem dlouho za českobudějovickou „Škodovku“ i fotbal, až do nějaké čtvrté třídy, což bylo super, protože člověk byl vlastně pořád venku a lítal někde po hřišti. Pak jsme se ale přestěhovali do Tábora a tam už jsem od 5. do 8. třídy hrál jen hokej.

Následoval přesun do dorostu a juniorky v Českých Budějovicích, jak jste vlastně tehdy byli úspěšní? Doba mládežnických titulů přišla až o něco později.
Tehdy se vlastně i v mládeži začínalo hrát play-off, a to nám tady bohužel nikdy moc nešlo, takže jsme tak trochu kopírovali tehdejší áčko a obvykle jsme se poroučeli už ve čtvrtfinále, pokud jsme do play-off vůbec postoupili. (smích)

Jak probíhaly první kontakty s A týmem? Který trenér si vás vlastně vytáhnul mezi tehdejší opory a v mnoha případech i legendy zdejšího hokeje?
V roce 1997 jsem jako devatenáctiletý kluk absolvoval pár tréninků s áčkem a první šanci jsem dostal v době, kdy končil Vladimír Caldr a na lavičce byli myslím Jaroslav Pouzar s Jardou Liškou.

Co si vlastně z prvního zápasu proti Spartě pamatujete? Hrál jste v útoku s Petrem Šachlem a otcem současného kapitána Motoru Pavlem Pýchou starším, proti vám stáli borci jako Hnilička, František Kučera, Žemlička a další.
Vybavuju si, že jsem naskočil místo zraněného Davida Bruka, což je dneska trenér Litoměřic. Pamatuju si, že jsem ten zápas odehrál celý, i když pak trenéři stáhli sestavu na tři lajny, ale opravdu jsem dostal šanci, nebyla to žádná symbolická účast. Akorát samozřejmě, jak jsem byl vyjukaný, tak jsem dělal strašné věci, takže jsem třeba jel ze strany sám na branku a místo nějakého normálního zakončení jsem udělal „ruský blafák“ a puk jsem prostě napálil golfákem. (smích) Ale byla to velká zkušenost, za nás chytal Olda Svoboda, byl tam Ruda Suchánek, Radek Ťoupal, Luboš Rob a další a tím, že se ten zápas nevyvíjel moc dobře a prohrávali jsme 0:3, tak to v kabině docela dunělo. To jsem z dorostu neznal, tam jsme v kabině řešili jiné věci. (smích) Nakonec jsme prohráli 2:3. 

A jak jste se jako vyjukaný mladíček cítil mezi takovými legendami? Vždyť třeba Svoboda, Suchánek nebo Ťoupal už byli borci, co předtím hráli na olympijských hrách.
Pochopitelně, když jsem přišel do kabiny, tak jsem řekl: „Dobrý den.“ A sedl jsem si do kouta vedle Petra Šachla, kde byla volná skříňka. A samozřejmě jsem se moc neprojevoval, jenom jsem koukal. (smích)

Nicméně proniknout na stálo do A týmu se hned nepodařilo, i v následující sezoně jste odehrál jen 3 zápasy, čím to bylo?
Byla to hlavně smůla, protože celou přípravu před sezonou 1998-99 jsem zvládnul, dostal jsem smlouvu, ale v posledním přípravném zápase jsem od Moravy dostal tělo a měl jsem vyhozenou klíční kost. Dva měsíce jsem pak nehrál, ale postupně jsem pak začal jezdit hrát druhou nejvyšší soutěž za Písek, dostal jsem šanci i v několika málo zápasech v Budějovicích, ale tehdy jsem ještě jako dorazový hráč mohl hrát za juniory, takže jsem zápasové vytížení měl. Tehdy bylo výborné, že jižní Čechy měly několik týmů v 1. lize, takže když nás tam z Budějovic poslali, tak jsme měli dost prostoru a zahráli jsme si.

Ročník 1999-2000 byl konečně první, který jste odehrál vlastně kompletně v extralize, přišel i první gól, tak jaký byl?
Nahrávali mi na něj Milan Filipi a Standa Jasečko, to si pamatuju, a vystřelil jsem to mezi kruhy bekhendem pod víko. Chytal proti nám myslím Rybár, což byl otec kluka, se kterým jsem pak hrál v Hradci Králové. Byl to tehdy moc krásný pocit, mám schovaný puk, pěkně polepený s popiskem, abych věděl, co to je. (smích) 

Brzy jste se stal stálým členem sestavy a s tím přicházely i výjimečné zápasy. Jedním z nich byl určitě i duel s Pardubicemi, že je to tak?
To je zase zajímavě propojená historie, protože jsem tehdy vstřelil hattrick Adamu Svobodovi, se kterým jsem se pak také potkal v jednom týmu. A on mi vždycky říkal: „Tebe já jsem neměl rád!“ A já mu na to odpovídal: „To já tebe jo, protože když jsme proti tobě hráli, tak jsem věděl, že ti nejspíš dám zase góla.“ (smích) To byl pro mě dobrý gólman soupeře. A tenhle hattrick mám v paměti, protože tehdy jsme dostávali sestřihy na videokazetách a když jsem to před lety přehrával z kazety na jiné medium, tak jsem se na to podíval a vybavuju si, že když jsem dal ten třetí gól, tak jsem si přetáhnul dres přes hlavu.

Následovalo ještě neuvěřitelné množství sezon v českobudějovickém dresu. Čím to, že jste vlastně nikdy dobrovolně nepřestoupil jinam? Vždyť takhle na přelomu tisíciletí už se na nějaký velký klubismus nehrálo a hráči přestupovali jak na běžícím páse.
Je to asi tím, že já jsem prostě domácí typ. Mně, když se někde líbí, tak tam rád zůstanu a já prostě neměl důvod nikam chodit. Kolem mě se hráči měnili, ti starší postupně končili, navíc tehdy se prostě končilo dřív, klidně kolem třicítky. To už se dneska hodně změnilo. Mně bylo doma v Budějcích vždycky dobře.

Asi není tajemství, že vy jste veselá kopa a máte rád legraci. Za ty roky se určitě stala obrovská spousta věcí, které vás při hokeji rozesmály, zkuste si třeba vzpomenout na něco z doby, kdy jste byl ještě spíš tím mladíkem, co sledoval borce kolem sebe.
Těch historek je opravdu strašná spousta, některé se snad ani nedají vyprávět, ale legrace bylo moře. Pamatuju si třeba, když jsme přijeli do Vsetína, tak Ruda Suchánek před zápasem chytil mladičkého Jirku Hudlera a povídá mu: „Hele, mladej, dneska bez pí*ovin, bere to televize!“ (smích) Velký klasik byl taky Filip Turek. Když nás trénoval Jarda Liška, tak jsme mu na Vánoce za kabinu dali obrovský dárek, což byla krabice od ledničky, do které si vlezl Filip v kostýmu lišky, který stáhnul z nějakého kluka, co v tom stál před stavební spořitelnou. A jakmile Jarda Liška tu krabici otevřel, tak ho Filip objal a řekl mu: „Nazdar, taťuldo!“ (smích) 

A co právě trenéři, jak jste to s nimi měl?
Já jsem celkem bezkonfliktní, takže jsem nikdy neměl nějaké problémy a bylo to v pohodě. Vybavuju si třeba pana Pouzara, ten nás obvykle převzal, když se moc nedařilo, aby to trochu pozvednul. A ten mi říkal: „Ty Šimone, jestli mi nedáš těch 20 gólů za sezonu, tak ti seberu to číslo!“ Já totiž hrával s dvaadvacítkou jako on.

Ale nebyla vždycky jenom legrace, v sezoně 2003-04 přišel sestup a to asi nebyla žádná sranda, že?
To určitě ne. Tehdy se nám hodně nepovedl začátek a prohráli jsme prvních devět zápasů. To určilo ráz celé té sezony, která skončila strašně. My jsme si tehdy vůbec nepřipouštěli, že můžeme baráž s Jihlavou prohrát, a pak jsme dostali 0:4 a bylo hotovo.

Po asi nejhorší sezoně ale přišla ta, na kterou se v Budějovicích bude asi navždy vzpomínat. Jaké to bylo válcovat první ligu po boku borců z NHL?
Začátek té sezony ale byl hodně zvláštní, do přípravy naskočilo snad 45 hráčů, ještě jsme vlastně ani neměli trenéra, vedl to asistent Milan Kupka a Pepa Jandač přišel až později. Samozřejmě pomohlo nám ohromně to, že přišli kluci z NHL, ale nejen to, i za pochodu se ten tým neustále posiloval. Ale nebyla to úplně jednoduchá sezona. Každý si pochopitelně pamatujeme, jak jsme slavili na náměstí, ale třeba ve čtvrtfinálové sérii s Chomutovem nám bylo za stavu 1:2 na zápasy hodně těžko. A kdyby „Ondra“ Havelka nedal ten gól v Chomutově a doma jsme to neurvali v prodloužení, bylo by to hodně špatné. Naštěstí to ale dopadlo dobře a hned po roce jsme byli zpátky, což bylo důležité. To si Motor potvrdil teď v posledních letech, že jakmile se to nepovede hned, je to čím dál těžší.

Následovala doba, kdy se v extralize začaly jezdit při nerozhodnutých zápasech nájezdy, a to bylo něco pro vás, že? Podle klubových statistik jste jel přesně 66 trestných střílení a samostatných nájezdů, což je absolutně nejvíc ze všech hráčů v historii klubu. A vám se v nich parádně dařilo, hned 26 z nich skončilo brankou. Na jaké z nájezdů si pamatujete nejvíc a podle čeho jste se rozhodoval, co provedete?
Pamatuju si, že jsem dal třeba dva za sebou do bekhendu, když jsme slavili 80 let klubu proti Slavii, tehdy jsem je dával zase právě Adamu Svobodovi. Ale většinou jsem se rozhodoval už dopředu, pokud jsem jel první, tak jsem to měl dané. Občas jsem to změnil jen, když jsem jel třeba třetí a viděl jsem, co dělali ti střelci přede mnou.

Nicméně po návratu do Motoru v roce 2018 už se žádný ze šesti pokusů neujal, čím to?
Asi jsem to mezitím zapomněl. (smích) Ale někdy to je i smůla. Třeba dneska už brankáři skoro nepracují holí, nikdo ji nevystrkuje dopředu. No a když jsem jel já ten poslední nájezd proti Porubě, tak mi při rozbruslední krásně vyšla klička s pukem mezi nohama. Takže když došlo na nájezdy a jel jsem poslední, kdy jsem musel dát, abychom neprohráli, tak jsem byl rozhodnutý, že to zase udělám. A ten jejich brankář se najednou zbláznil a tu hokejku proti mně vystrčil. (smích)

Podíval jste se i do reprezentace, což v době zlaté generace nebylo nikdy nic jednoduchého, jak se to napoprvé seběhlo?
Tehdy mi to docela střílelo a bylo taky štěstí, že reprezentace hrála zápas právě v Budějovicích. Zavolal mi manažer reprezentace, že mají nějaké zraněné a nemocné, takže je šance, že bych nastoupil, tak ať jsem připravený. Já byl samozřejmě vyjukaný, protože na reprezentaci jsem si ani nedovolil pomyslet. Ale povedlo se to naprosto skvěle, protože jsem si nejen zahrál doma za národní tým, ale dokonce jsem i vstřelil hned při debutu gól. To bylo pochopitelně parádní. Pak jsem jel s týmem i do Ruska na turnaj Euro Hockey Tour a zahrál jsem si třeba proti Malkinovi v Lužnikách před vyprodaným stadionem, to byl taky zážitek, na který se nezapomíná.

Mezi lety 1997 až 2013 jste si v nejvyšší soutěži zahrál jen za České Budějovice, s výjimkou dvou krátkých epizod ve Vsetíně a Liberci. Jak k nim vlastně došlo?
Za Vsetín jsem hrál jenom jeden zápas v sezoně, kdy jsme hráli druhou nejvyšší soutěž, takže to byla nějaká reciprocita za to, že nám poslali Kamila Brabence s Petrem Gřegořkem, když už nemohli postoupit do play-off. Ale ten zápas mi zrovna vyšel, hráli jsme proti Liberci, kde hrál při výluce třeba Aleš Kotalík, a já jsem jeden gól dal a na další přihrál. Byl to tedy sice jen jeden zápas, ale když jsme teď hráli proti Vsetínu, tak jsem musel vypisovat prémie, že hraju proti „svým“. (smích) A pak už jsem jen strávil tři měsíce v Liberci. A tam bylo vidět, proč je tenhle tým dlouhodobě na špici českého hokeje, protože to tam opravdu mělo velmi dobrou úroveň a všechno šlapalo, jak mělo. Navíc tam bylo dost Jihočechů se mnou, třeba Venca Nedorost, Petr Šachl, Pavel Kašpařík, Jarda Modrý, takže jsem se tam cítil jako doma.

Nejsilnější období v Českých Budějovicích jste zažil mezi lety 2006 až 2008, kdy se třikrát v řadě hrálo na jihu Čech semifinále extraligy. A to rozhodně dřív nebývalo zvykem, předtím se většinou dostala Sparta nebo Vsetín a byl rázem konec, pokud se vůbec play-off hrálo. V čem to tehdy bylo jiné?
Tyhle tři sezony byly vynikající. Už ta první, kdy jsme jako nováček vyřadili vítěze základní části z Liberce, to asi nikdo nečekal. Pak jsme se neustále zlepšovali, až jsme v sezoně 2007-08 vyhráli základní část a tehdy jsme určitě měli šanci na titul, nebo aspoň na finále, největší. Bohužel. Prohráli jsme v sedmém zápase s Karlovými Vary. Zpětně mě to pochopitelně mrzí, protože velkému klubovému úspěchu jsem nikdy nebyl blíž. A chybělo málo.

V ročníku 2012-13 jste se stal dokonce kapitánem týmu. Jak k tomu došlo?
Tehdy přišel nový trenér Draisaitl a ten nechal volbu kapitána na kabině. A z té jsem vyšel já, což mě samozřejmě hodně potěšilo.

Nicméně po roce bylo po všem, protože tehdejší majitelé přesunuli klub z finančních důvodů do Hradce Králové a vy, jako hráč pod smlouvou, jste musel poprvé v životě odejít z domova. Pomiňme teď už tolikrát propírané pocity po odchodu, pojďme po té sportovní linii. V Hradci Králové se vám totiž hokejově dařilo skvěle, neukázalo vám to, že jste možná měl odejít z domova dřív?
Tohle se těžko hodnotí. Je možné, že když člověk opustí tu svou komfortní zónu, tak mu to pomůže. Ale může to dopadnout i úplně naopak. Já jsem byl v Budějovicích vždycky moc rád, takže jsem odcházet nechtěl, ale jsem moc rád, že se mi podařilo tu domácí pohodu přenést i do Hradce Králové, když už jsme tam museli jít. Za to patří největší dík mé rodině, která tam se mnou těch pět let byla.

Konec kariéry ale přišel opravdu doma v Českých Budějovicích. Jaký byl pro vás ale ten samotný návrat, protože se našlo i několik lidí, kteří vám odchod vyčítali.
Vracel jsem se domů, a to je vždycky příjemné. Bylo to ale složitější v tom, že jsem nevěděl, jestli tady budu hrát, protože jsem šel jen na zkoušku. Ale pro mě jako hokejistu to nebylo složité. Já mám štěstí v tom, že nepoužívám žádné sociální sítě a nečtu si žádná fóra, na tohle jsem asi už fakt starý. (smích) Samozřejmě rodina to možná trochu vnímala, ale já jsem si to vůbec nepřipouštěl, protože to bych se z toho musel zbláznit. Ale jsem moc rád, že jsme to všechno zvládli a ty dva roky doma nakonec dopadly tak, jak měly.

Skončil jste s hokejem na profesionální úrovni až ve 41 letech, což je úctyhodné a nepodaří se to každému. Jaký okamžik v kariéře byl nejtěžší?
Určitě to jsou zranění. Já jsem moc rád, že jsem nikdy žádné velké neměl. Nejhorší bylo asi v roce 2001, kdy jsem dostal v Havířově sekerku pod koleno, a pak mi ochrnula celá noha od kolena dolů. Měl jsem tam nějaký poškozený nerv a nosil jsem nohu „na tkaničce“, protože mi plandala. A to bylo zrovna před svatbou, takže mi moje tehdy nastávající říkala, že jestli půjdu na svatbu s tkaničkou, tak si mě nevezme. (smích) Ale naštěstí se mi to po třech měsících zlepšilo, takže jsem nakonec nezůstal svobodný a mohl se oženit. (smích)

Když už jsme u té rodiny, vy se s manželkou znáte hodně dlouho, že?
My jsme spolu chodili do školy, takže se známe opravdu hodně dlouho. Letos to máme myslím 19 let od svatby a 24 let jsme spolu, takže i tohle potvrzuje to, co jsem říkal. Já, když se někde usadím a jsem spokojený, tak neměním.

A na úplný závěr – co se vám vybaví, když se řekne „Motor“?
Když to spočítám, jak dlouho jsem v tomhle klubu, tak to dá snad nějakých 36 let. Takže asi můžu říct, že Motor je skoro celý můj život.