Autoři expozice Meziprůzkumy v Alšově jihočeské galerii: Nastal čas zbavit se předsudků

Když jsem si četl anotaci k výstavě, první, co mě napadlo, bylo, že bude vnímána kontroverzně…
Očekáváme rozporuplné reakce. Vystavujeme totiž regionální umění, které bylo po roce 1989 z ideologických důvodů opomíjeno. Ve výběru je i několik umělkyň, jejichž dílo bylo objeveno teprve nedávno. Co se týče uměleckého projevu, jde z valné většiny o různý typ realistického zobrazování motivicky orientované na sociální tématiku, venkov a práci, výjimečně na městské prostředí. Z toho důvodu byla tato díla a jejich tvůrci (převážně jde o muže) protěžována v době komunismu. To může být při přijímání u veřejnosti problematické. Dospěli jsme však k přesvědčení, že právě toto je část sbírek, kterou je potřeba prezentovat. Také jsme chtěli, aby se výstava věnovala otázce, zda díla jihočeských autorů a autorek obstojí u širší veřejnosti i po letech. Cílem je odhodit předsudky, které o tomto typu umění máme.

Nesnažili jste se přesto o selekci?
Chtěli jsme zachovat pravdivost. Ve chvíli, kdy bychom selektovali na základě ideologie, zamlčovali bychom něco z dějin galerie i dějin českého výtvarného umění. Podstatou expozice ale zůstává, že si na ni každý může vytvořit svůj vlastní pohled. Nikomu žádný jednoznačný výklad nevnucujeme.

A dají se skutečně někteří autoři či autorky škatulkovat jako vyloženě prorežimní?
Někteří ano. Například sochař František Mrázek je případ aktivně prorežimního autora, jehož pomníky a sochařská díla zaplňovala prostranství po celých jižních Čechách. Vystavování takového fondu ale začíná být běžné i ve světě. Vycházíme přitom z kontextu bývalých sovětských republik, kde se stává umělecký fond 50. let cenným sběratelským artiklem. V Čechách jsme v tomto trochu pozadu. I u tzv. „prorežimních“ děl můžeme oceňovat jejich často úžasnou řemeslnou kvalitu. Jejich obsah je někdy v naší expozici zdůrazňován, komentován nebo i potlačován sousedstvím s díly, s nimiž jsou vystavena.

Řada děl z 50. a pozdějších let se jistě po revoluci ztratila, protože majitelé je mohli považovat za bezcenná. Mám pravdu?
V domácnostech a na úřadech tomu tak skutečně často bylo. V galerii ale spíše ne, ta má přeci jen jinou funkci. Jejím úkolem je o díla pečovat a chránit je. Co se do státní či krajské galerie jednou dostane, podléhá jasným pravidlům, které stanovují zákony.

Alšova jihočeská galerie například před pár lety získala pomník Klementa Gottwalda od sochaře Břetislava Bendy. Byl to v této době sice kontroverzní krok, nicméně si myslíme, že něco takového se mělo vlastně dít hned po roce 1989. Umělecká díla vzniklá za minulého režimu měla být nějakým způsobem předána do veřejných sbírek, což se ale spíše nedělo. Místo toho byla ničena. Aktuálními smutnými příklady jsou demolice významných budov, jako byl Transgas. Právě novodobé osudy architektury vzniklé v dobách komunismu často velmi dobře ilustrují aktuální nepoučený přístup k vlastní historii a k umění té doby.

Velká část autorů a autorek, jejichž díla prezentujete, zažila třeba i obě světové války. Události první poloviny minulého století byly velmi pohnuté. Odráží se to z vašeho pohledu v atmosféře expozice?
Některá díla reagují třeba na sociální problémy první republiky, na problémy velkých sociálních rozdílů, jsou tady ale i obrazy vypovídající o hrůzách 2. světové války. Atmosféra skutečně může být pro někoho trochu tíživá. Může to ale být zajímavé naopak i z toho hlediska, že prezentujeme rané práce autorů, například Oty Matouška nebo Jana Kojana, kteří později vešli ve známost dost odlišnou polohou svého díla.

Aktuální Meziprůzkumy jsou již pátou verzí. Jakou jste měli odezvu na předešlé ročníky?
V odborných i běžných návštěvnických kruzích je to většinou takzvaně ode zdi ke zdi. Nedávno jsme procházeli návštěvnické knihy, v nichž je odezva stejně tak pozitivní jako negativní. Některé negativní reakce jsou kolikrát emotivnější. Zjevně jsme některým návštěvníkům či návštěvnicím narušili utkvělé představy o tom, jak má být staré i moderní umění vystavováno, nebo co to vůbec je moderní umění. Expozici někdy vnímají jako chaos, který jim není příjemný. Stejně tak jsou ale i lidé, kteří právě toto oceňují. V naší expozici je potřeba se „umět dívat“ a mít určitou vizuální zkušenost. Je to cvik, který se dá naučit častou návštěvou muzeí a galerií umění. Také z toho důvodu jsme letos redukovali popisky pouze na čísla a seznam, který je k dispozici ke vstupence na pokladně. Nutíme příchozí, aby nepátrali jen po jménech a názvech děl, ale aby se na vystavená díla skutečně dívali. Velký vliv na vyznění expozice má navíc její instalace. Hodiny i celé dny hledáme a promýšlíme, kam přesně každý obraz či sochu umístit. Výstava má jako celek působit harmonicky, a to nikoliv nutně jen při vnímání jednotlivých uměleckých děl, ale také jednotlivých expozičních celků.  Pracujeme s pohledovými osami a propojení děl různých epoch skrze jednotlivé oddíly expozice. Ne všechno je ale možné rozklíčovat při první návštěvě.

Žijí ještě někteří vystavovaní autoři či autorky?
Výstava nabízí i současné autory a autorky, jako jsou Patrik Hábl, Esther Stocker nebo aktuálně spisovatel Jiří Hájíček. Pokud mluvíme o dílech umění 20. století, tak z těch žijících už je to asi pouze Antonín Málek. Při zpracování díla jednotlivých autorů či autorek mnohdy oslovujeme jejich rodiny. Většinou mají radost. Cítí, že díla jejich dědů a pradědů jako by v určitém okamžiku úplně zmizela z výstav a publikací, a to často neprávem. Vystavení děl jejich předků je těší, je to navíc institucionální potvrzení jejich významu.