Domov je tam, kde je rodina, říká manželka hokejového trenéra Monika Prospalová

Moniko, máme za sebou poměrně unikátní období. Jak jste strávila karanténu? 
Žijeme běžný rodinný život, uklízím, třídím, vařím, peču, stříhám všem okolo vlasy, natírám, sázím, vyrábím roušky, IT podpora, manažerka volného času i paní učitelka. Jsem šťastná, že můžu být pohromadě právě se svou rodinou. Z Kanady se stačil v březnu vrátit i syn Vinny a z Čech manžel. Smysl života je v životě, a tak si rozšiřuji obzory a objevuji věci, na které bych v běžném životě asi neměla prostor.

V domácí karanténě jsme byli od 13. března. Poctivě se učíme, díky internetu jsou děti ve spojení s paní učitelkou i spolužáky, denně probíhá výuka, sportujeme, hrajeme hry našeho mládí, malujeme poselství na chodníky a chodíme na dlouhé procházky.

Při tom všem ale samozřejmě nemůžu nemyslet na to, co se děje, kolik lidí je izolováno od svých blízkých, rodiny, přátel, kolik lidí se potýká s nemocemi a komplikacemi. Taky na to, že mnoho lidí pocítí i ekonomicky dopad toho, co se děje.

Na druhou stranu se vše zpomalilo a věci, bez kterých jsme si neuměli představit náš život ještě před dvěma/třemi měsíci, jsou nahraditelné, pokud nám slouží zdraví, a jako rodina můžeme být spolu. Můžeme opravdu zpomalit a ztišit se a udělat si úklid nejen ve svých domovech, ale i ve svých hlavách a duších. Ukázala se důležitost lidské sounáležitosti a mnohdy přehlížená obětavost a pracovitost lidí ve zdravotnictví, školství, a v sociální sféře. A také mám jedno malé přání, aby nám všem ta vděčnost a pokora ještě chvilku vydržela.

„Spolu za velkým snem“

U vás v rodině musel (mimo jiné) určitě ohromně rezonovat automatický postup Motoru do extraligy. Jak jste celou tuto situaci vnímala vy? Převládal spíše pocit radosti nebo smutku?
Na jednu stranu je skvělé, že se postup podařil, na stranu druhou přišel celý tým o možnost boje a následných oslav s fanoušky…

Jak se na nadcházející sezonu těšíte?
Spolu za velkým snem, spolu za… sen se stal skutečností. Veliká gratulace. Byť jsme asi všichni toužili po tom, že si společně užijeme bezprostřední postupovou euforii přímo na stadionu. To víte, že to není ten pocit, jako když v rozhodujícím zápase finále zazní konečná siréna a hráči naskáčou na led… Ale je to ten cíl, který kluci měli. Je to odměna za vynikající práci po 58 kol. S pokorou, pracovitostí a zároveň s vírou a nadějí a touhou. Krásně se ukázalo, jak je důležité nepolevit a hrát na sto procent po celou sezonu, a jak znám manžela, tak i na trénincích na sto procent. Mám radost, že to takhle dopadlo, protože tým byl mužstvem, které si hrálo ve vší úctě a pokoře svou vlastní soutěž a konkurenci nechalo daleko za sebou.

Letošní dominance byla výjimečná a skvělá. Ostatně také proto ta podpora ze strany ostatních klubů, za níž se sluší poděkovat. Postup si tenhle parádní tým uhrál svými skvělými výkony na ledě. Tým byl připraven vybojovat postup i v playoff, není ničí vinou, že k tomu nedošlo… Těším se na příští ročník jako nikdy předtím.

S manželem jste svoji přes 20 let, jestli se nepletu. Jaký je život po boku Václava Prospala? Je i v soukromý takový „bouřlivák“?
Doma je to vtipálek s osobitým humorem, který uplatňuje na všechny v rodině, včetně pejska i králíčka. Je velmi zábavný, což se ze střídačky „nedá“ vyčíst.

Jsme k sobě tolerantní, všímaví, jsme parťáci. A především u nás doma bydlí láska a úcta. Tu si hlídáme. Jsem šťastná, že jsem našla spřízněnou duši.

Za ty roky už musíte být v hokeji kovaná. Řešíte s manželem doma nějaké strategie, hodnocení zápasů? Nechá si od vás třeba v něčem poradit?
Říká se, že dobrý „mamažer“ prý tráví přibližně hodinu čtením, dvě hodiny mluvením a osm hodin nasloucháním. Neradím. Empaticky naslouchám. Vnímavá jsem byla vždycky, klid, uspokojení, naplnění přišlo s věkem. Je mi příjemné být součástí manžela, umět spolupracovat a zároveň se v tom všem neztratit a být sama sebou.

Můj muž se vždycky radoval z mých úspěchů, radostí a stejně jako já podporuji jeho ve všem, co dělá, podporuje i on mě. Za 22 let hokeji i mému muži snad i malinko rozumím. Hokej je součástí našeho života tak jako i jiné aktivity našich dětí. Každá pomyslná role je v rodinném systému důležitá a má svou hodnotu.

„Čechy byly vždy naším domovem“

Před dvěma lety jste s rodinou opustili slunnou Floridu a přestěhovali se do České republiky. Nelitujete toho někdy? Pro některé lidi by byl život na Floridě určitě snem…
Všechno je tak, jak má být. Čechy byly vždy naším domovem. Jsme velcí patrioti a vždy jsme se rádi vraceli. Máme tu rodiny. Naším přáním je, aby naše děti poznaly českou kulturu a místa, kde jsme s manželem vyrůstali. Děti si z toho všeho vytvářejí vlastní příběhy, které jednou zase budou předávat dál. Umí oba jazyky, mluvíme o zvycích a zároveň jim vštěpujeme hodnoty, které hranice a rodinný krb přesahují, sounáležitost, úctu k lidem a přírodě.

A ne, nikdy ničeho nelituji. Vždycky je to o příležitostech. O tom, jak člověk na sobě pracuje, jakým směrem se vydá a jaký je za ním vidět kus práce. Teď nastala „motorácká“ etapa. Já to beru jako směr, výzvu.

Je něco českého, bez čeho se ve světě neobejdete?
Vždycky říkám, že domov je tam, kde je rodina. Kam se vracíme z cest, a kde „mám svoji knihovnu“. Když vyrážím do světa na dýl, balím si sebou české knížky, českou hořčici, becherovku, oplatky, pastelky koh-i-noor, krtečka, naše krásné české sklo či porcelán.

Dokážete říct, kde se vám zatím nejvíc líbilo?
Na tu otázku ze zásady neodpovídám, dokud neprocestuji všechny státy světa. Dělám si legraci. Tam, kde jsme celá rodina. Není ani tak důležité, kde to přesně je, ale s kým tam jste. Cestováním vznikají krásné vzpomínky a zážitky, na které dokážeme myslet mnoho let poté. Moc mě těší, že naše děti jsou toho součástí. Kromě zážitků a radostí z cesty se za tu dobu naučily spousty nového a získaly rychle lepší pohled na svět. Když dětem ukážete, jak se žije v jiných částech světa, necháte je to prožít, hrát si s jinými dětmi, národnostmi… Zjistíte, že si dokážou více vážit věcí. Často vás překvapí názorem, který byste nečekali ani od většiny dospělých. To, jak se člověk utváří, není způsobeno věcmi, ale vzpomínkami. Vložit do dětské mysli vzpomínky v raném věku je ve finále k nezaplacení. S vděčností děkuji, vzpomínky vám totiž nikdo nevezme. Dvaadvacet let za oceánem, osm krásných měst, nespočet zážitků, přátel i kus sebe. Těším se dál.

Jste poměrně aktivní na Instagramu, kde Vás sleduje přes 22 tisíc lidí. To není úplně málo. Je pro Vás tato platforma jen „zábavou“ nebo se na ní snažíte realizovat nějak více? Třeba i jako influencer…
Instagram jsem si založila jako elektronický cestovní diář s nápady a třeba inspirací. V cestování a fotografii jsem objevila svou vášeň. Myslím si, že skrze fotografii můžete vyjádřit sami sebe. Můžete se snadno stát malířem světla, na technickém vybavení záleží méně, než si většina lidí myslí. Já fotím telefonem. A protože mně cestování a fotografie tolik dává, rozhodla jsem se, že se podobně o své typy, myšlenky podělím. Třeba tím někoho nadchnu nebo inspiruji k tomu, aby někdo další objevil fotografii, cestování, krásnou tvůrčí činnost.

Být influencerem je určitě cool. Ale já jím být nechci. Znamená to vzdát se svého života ve prospěch druhých. Možná mě to před lety jednou i vícekrát napadlo. Jakési vystřízlivění přišlo s tím, co by to všechno obnášelo, a kam by můj život směřoval. Mám ráda své soukromí, jsem upřímná, naslouchám primárně svému srdci, snad používám rozum se správnou mírou a ve vhodných situacích čerpám ze svých vlastních vnitřních zdrojů. Učím se z toho, co nám ukazuje příroda kolem, ale západní škola nás o tom neučí. A to se do „insta světa“ moc nehodí.

„Po třetím pivu se má člověk na sociální sítě už jen dívat“

Rozhodla jsem se proto, že vše budu dělat tak, aby mě to bavilo, podle toho, jakou mám náladu, a co kde chci sdílet. Snažím se zachovávat ještě jedno pravidlo. Nepsat názory na věci, kterým moc nerozumím, které jsem nestudovala, a nemám s nimi osobní zkušenosti. Mimochodem, myslím, že se vyplatí ještě jedno pravidlo, po třetím pivu se člověk má na sociální sítě už jen dívat.

Nemohla jsem si nevšimnout, že nezveřejňujete obličeje Vašich dcer. Proč jste se k tomuto kroku rozhodla?
Kdo je se mnou na Instagramu déle ví, že autoportréty a selfie kultura mi není lidsky blízká. Je pochopitelné, že rodiče mají tendenci sdílet všechno o svých dětech, které milují. Ale ukazováním nekonečného množství fotografií nevědomky vytvářejí digitální „tetování“ svých dětí, které jim zůstává navždy.

Děti máte celkem čtyři. Co pro vás znamená být mámou? Snila jste vždy o velké rodině?
Díky dětem vím, že být maminkou je určité moje poslání, které mě naplňuje a učí. Stále jsem v období života, kdy je velmi důležitá mateřská role, láska, podpora, opravdová přítomnost. To, co mohu udělat pro své děti dnes, už nikdy jindy neudělám. Děti nemá člověk celý život, Navždy budu mít dcerky a syna, ale vztah maminka – dítě, je jen dočasný. Mateřská láska je veliká hybná síla. Nic víc, nic míň… Raději než na rady z knih a sociálních sítí, dávám na svou intuici, pocity, udržuji si nadhled a věcmi, které neovlivním, se snažím nemasírovat.

Pro mě je základ klidný domov, pak se tam všem lépe žije. Asi se mnou budete souhlasit, že pro děti je nejvíc mít svou láskyplnou funkční rodinu. Místo, kde je bezpečí, přijetí, podpora a vzory. Vážím si všech maminek, které vychovávaly a vychovávají své děti s láskou, které dávají svým dětem maximální péči, které jim dokážou být oporou v kritickém období a být i kolikrát samy zkoušené osudem, nezapomínají na to, že být maminkou je dar, odpovědnost i poslání.

A já za něj děkuji.

Na závěr bych se zeptala, jaké máte plány do budoucna? Jste aktuálně šťastná?
Myslím si, že spokojenost je v rovnováze. Pokorně děkuji za všechno, co mě potkalo i za to, co mě třeba ještě čeká. Když o tom uvažuji, nikdy jsem se nedívala dopředu, nikdy jsem neměla žádné plány, vytyčené cíle. Žiji dneškem. Čerpám radost z rodiny a každodenních maličkostí. Radosti mých dětí, pohlazení od mého muže, procházky po lese, pláži, kde jsme úplně sami. Úspěchy mých blízkých, pocit z dobré práce. Slunečný den, večer s rodinou. Je to spíš o těch lidech, které máte kolem sebe.

Říká se, že čtyřiadvacet hodin denně se může cítit šťastný jen blázen. Každý má své nahoru a dolu a své chvilky, kdy se trápí. Nejhorší je samozřejmě, když je někdo nemocný. To, že mohu být víc doma, být s rodinou, víc mluvit česky, jíst české jídlo, to vše mi tu dělá radost.

Mám jenom jeden život a přeji si, aby mě těšil a bavil. Ráda bych s ním těšila i ostatní. Vychovat dobře děti, právě dobře fungující a milující rodina je základem toho, aby děti dokázaly jednou předávat lásku druhým, hýčkat si zdraví, vidět stále smysl v tom, co dělám, být stále mezi fajn lidmi, mít o trošičku víc volného času. Profesní sny si stále plním. Víte, mně všechno do života tak nějak zapadá, jsem vděčná a mám ho ráda.

A největší radost mám, když si na mě moji nejbližší udělají čas a můžu být se svojí milovanou rodinou v Čechách, která je pro mě velkou inspirací, abych ten svůj osud naplnila štěstím.

Děkuji za rozhovor a všem čtenářům Budějcké Drbny přeji krásné a pohodové léto.