úterý 22. června 2021 Pavla

Nejsme žádná socialistická kolbenka, říkají zaměstnanci soběslavské firmy BANES

PR článek

Jeden obor, dva rozdílné světy. Vydal jsem se do fabriky a našel nefabriku. Pokud někoho zajímá, jak vypadá spokojenost v práci, měl by si udělat výlet do Soběslavi. Tak jako já.

Úkol zněl jednoduše: jít do výroby a mluvit s lidmi. Ptát se na cokoliv, klidně na ředitele. Zaznamenat vše, co si zaměstnanci myslí. Anonymně nebo se jmény, jak si budou přát. A pak rovnou publikovat. Žádná autorizace, žádné uhlazování.

Zadání jednoduché i zapeklité zároveň. Proč? Cílovou destinací je soběslavská firma BANES. Průmyslová výroba středního formátu, v podstatě malá fabrika. A s fabrikou mám já sám, autor tohoto textu, bohaté zkušenosti.

Odhákovat a dom

Šest let jsem trávil měsíce prázdnin mezi semestry (v zimě i létě) ve fabrice. Velkozávod, dva tisíce lidí. Tichá ploužící masa před pátou ráno, veselý majálesový průvod o půl třetí odpo.

Ranní, odpolední, noční. Vstávání ve čtyři, dospávání v šatnách, protahované cigárpauzy v kuřárnách, rychlé tajné na záchodech. Sem tam přesčas, sem tam snaha o zdrhačku dřív. Cirkus před auditem, piánko po něm. Odhákovat a dom. Prostě kolbenka (jak jsme tomu s oblibou říkali).

Jak by asi na civila, co přijde a klade dělníkům otázky ohledně pracovního prostředí a vztahu k vedení, reagovali v “mé” fabrice? Mlčení by byla nejspíš ta lepší varianta.

Uvítací hala září čistotou. Za recepčním pultem sedí Lucie, fotit se nechtěla. Při mé návštěvě byla jediná.

S touto obavou jsem se hned na úvodu svěřil sympatické recepční Lucii. „Naši chlapi jsou, si myslím, dost v pohodě. Ale těžko říct, jak budou reagovat, to vám neslíbím. Uvidíme,” ponechala mě s úsměvem v neklidu. Uvidíme.

Zaražen jsem zůstal stát už za dveřmi vedoucími do výroby. Halou se rozléhalo hučení strojů a do toho mi Lucie ukazovala, kde se co nachází. Moc jsem ji nevnímal, nestihl jsem ani zvednout oči ze země.

Podlaha v BANESU odráží paprsky světla. Detail, avšak v průmyslovém odvětví téměř nevídaný.

Práce? Práce paráda

„Tady je čisto, že bych z té podlahy mohl..” říkám si. „Ano? Projdeme se po hale. Jasný, můžeme, díky,” následoval jsem svou průvodkyni pozorujíce stále podlahu čistší než moje boty.

Při průchodu mezi uličkami strojů, jejichž účel jsem přeslechl, jsem se snažil pokoušel navázat oční kontakt s dělníky a případně reagovat na první přívětivou tvář. Povedlo se hned na první pokus.

Pohledem a následně i slovem mě pozdravil poměrně mladý klučina. „Práce? Práce paráda. Mladý lidi, dobrej kolektiv. Máme tu čisto a na hluk si člověk zvykne, přece jen jsme ve výrobě,” usmívá se Tadeáš.

“Vypadám jako magor, neoholenej, neostříhanej, mám mastný vlasy.. Ale jo, klidně si mě vyfoťte.”

Jeho šichta má devět hodin a zrovna se vracel z cigára. „Na tu devítihodinovku se člověk ze začátku musí trochu nastavit, ale zvykne si rychle a je to pohoda,” vypráví. „Hlavně to není klasická pásovka, každej den se setkávám s něčím jiným,” pokračuje. 

Nezapírá přitom, že je práce u strojů docela makačka. „Na druhou stranu co uděláš, to dostaneš zaplacený. Takže je v tvým největším zájmu makat co nejvíc. A prachy tu máme dobrý,” dodává spokojeně. 

Já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě

Práci jsme probrali, prostředí jsme probrali, peníze taky. „A co cigáro, jak to tu řešíte?” ptám se lišácky. „Normálně chodíme na ofiko kuřárnu, kde si odpípneš. Máš na to patnáct minut a pokud tam týdně netrávíš hodiny, ničemu to nevadí. Takže napohodu,” odvětí.

„A šéf? Jakej je?” mířím rovnou na tělo. „Baloun? Dobrej. Potkávám se s ním často, obecně se nám snaží vycházet vstříc. Má takovej přístup já pomůžu tobě, ty pomůžeš mě, to se mi líbí,” popisuje. „Navíc pořád pravidelně se dělají firemní akce, kde si s tebou dá pivo a normálně pokecá, super chlap.”

Na hluk strojů si člověk rychle zvykne. Na čistotu ještě rychleji.

Ke třicítce Peru

„Jo a taky.. Když má někdo kulatiny, dává zaměstnancům k narozeninám zájezdy a  dovolený. Mě například čeká za pár let třicítka, kdyby si někdo chtěl vzpomenout,” spiklenecky na mě mrká a směje se, zatímco se loučíme.

Nedůvěřivě se obracím na průvodkyni Lucii. „Fakt dává majitel zaměstnancům zájezdy k narozeninám?” ověřuji si, co jsem právě slyšel. „Když je nějaké významné životní jubileum,” přitakává. „Nejdál takhle poslal oslavence do Peru,” dodává a já vstřebávám.

Naše cesta vede k výstupní kontrole. Tam se mě rovnou ujímají Patrik s Tomášem. Kontroloři kvality, kteří se starají o laserové roboty měřící přesnost vyrobených dílů.

Tahle firma je pro mladý

„Když budu mluvit za sebe, tak výbornej a nejlepší jednatel, jakýho jsme mohli mít,” začíná Patrik zpříma na otázku, co si cení na práci v BANES. „Všechno se řeší rovnou s ním. Mám nějakej problém, potřebuju něco dokoupit, objednat, tak vyjdu schody, zaklepu, řeknu a hotovo, vyřízeno. To si mylím, že v žádný jiný fabrice nenajdete,” prohlašuje Patrik. 

„Nemluvě o tom, že pracujeme v krásné čisté nové hale. Když se řekne fabrika, tak si člověk většinou představí nějakou socialistickou kolbenku (cuká mi v koutcích). A to tady teda nehrozí,” usmívá se.

Od pohledu dělí Patrika od předchozího respondenta Tadeáše věkově sotva pár let. Tomáš, Patrikův kolega sedící s námi v jejich kanceláři, je taktéž jen o nějaký ten rok starší. „Vy jste tu docela mladá parta, že?” ptám se.

Přitakávají. „Šéf si zakládá na tom, že si chce lidi vychovat. Proto se zaměřuje na mladé, kteří jsou na jednu stranu učenliví a tvární, na druhou stranu ví, že tady jsou široko daleko nejlépe zaplacení a zůstanou tady léta,” vysvětluje Tomáš.

Roboty si Patrik s Tomášem programují i servisují.

Odešel by jen blázen

Fluktuace lidí je prý díky tomu minimální. „Odtud se moc neodchází. Vlastně odtud nikdo neodchází,” říká Patrik. „Za poslední roky pamatuji snad jediného člověka. Výjimečně přijali staršího chlápka, co byl ale z jinýho prostředí zvyklej na trochu laxnější tempo a těžko se mu tady zvykalo,” dodává.

Nakousává přitom jediné negativum, které z obou kontrolorů za půl hodiny v kanceláři vydoluji. „Práce je fakt hodně. Občas člověk sedí, drží se za hlavu a říká si, že už chce bejt doma,” popisuje Patrik. „Doma se ale pak zase těšim na druhej den do práce,” usmívá se.

Stejně jako Tadeáš si však ve finále na přebytek kšeftů stěžovat rozhodně nechtějí. „Čím víc práce, tím víc peněz. A můžu říct, že jsme tu placený fakt parádně,” střílí z první Patrik. „Je mi šestadvacet a myslím, že takovou výplatu má z mých vrstevníků v oboru jen málokdo. Za mě topovka, fakt super,” říká s očividnou spokojeností. „Odešel by jen blázen.”

Patrik (vlevo) je prý pracovním zařazením něco jako "ta vrchní svině", půlhodina strávená v jeho společnosti mi však ukázala, že jde o nadsázku.

My všichni a nad náma šéf

„A co benefity?” ptám se tušíce, co přijde. „To tady budem dlouho,” vtipkuje Tomáš. Heslovitě: třicet volňásků do kina nebo do zoo, posilovna, letní akce, zimní akce, sportovní turnaje, firemní dovolené. „Myslíte celozávodní dovolené? Že máte všichni nařízené volno?” ptám se oprašujíc vlastní vzpomínky.

„Nene. To šéf zamluví někde na celý léto penzion a dá ho k dispozici zaměstnancům, kteří se tam střídají, jak si to kdo zamluví,” opraví mě Patrik. Aha, ok. Pokračujme.

Závodní stravování, dodávky. „Dodávky?” přerušuji opět. „Jojo, když například stěhuju a potřeboval bych na víkend dodávku, stačí v pátek zajít za šéfem a do pondělí jí v pořádku vrátit” vysvětluje Patrik. Už se ničemu nedivím.

Vlastně jo. „Kluci a vy, kontroloři, jste hierarchicky nad chlapama od strojů nebo jak to tu máte?” házím do placu. Patrik s Tomášem si prohodí pohledy a zamyslí se. „Asi ne. Pod náma ani nad náma není nikdo, všichni jsme tak nějak na stejný úrovni. Nad náma je jen šéf.” Tak teď už se ničemu nedivím.

„Spokojený?” zeptala se mě průvodkyně Lucie poté, co jsem vyšel z kanceláře kluků kontrolorů. „Já? Já jo. A vy všichni očividně taky, a ne málo,” odpovídám. Ještě bych potřeboval poslední střípek. Ještě jedno svědectví, ideálně ženu. „Třeba Sašu z expedice?” Třeba Sašu z expedice.

Do firmy nastoupila v patnácti jako brigádnice, ve dvaadvacet už pak natrvalo. „Ne, rozhodně bych neměnila. Nemám v plánu odcházet jinam,” odpovídá rezolutně Saša.

Proč? „Jsem absolutně spokojená. Pan Baloun je podle mě neuvěřitelnej vizionář, hlavně co se týče práce s mladými lidmi,” vysvětluje. „Dokáže totiž zařídit, aby se nám tady všem líbilo stejně, to je obdivuhodný,” dodává. „A to vám nemažu med kolem huby. Řekl by vám to tady nejspíš každý,” přesvědčuje. Taky že řekl.

Saša nastoupila v patnácti na brigádu. Odejít se jentak nechystá.

Saša přitom nezastírá, že by šlo o jednoduchou práci. „Je tady hrozně vjemů a nastane spousta nepředvídatelných situací. Člověk se naučí, jak zvládat pracovní nápor a stres,” popisuje. „Tohle zaměstnání je vlastně škola života,” uzavírá mou pouť po soběslavské firmě.

Škola to teda je, to máte pravdu,” probíhá mi hlavou, když sedám do auta. V první a nepodstatné řadě pro mě, v dalších a značně podstatnějšíchpro kohokoliv, kdo by chtěl vědět, jak vypadá spokojenost v práci. A praxi. 

Minimálně pan Baloun už na to očividně přišel.

Hodnocení článku je 80 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Martin Šeda

Jedná se o PR článek. Více info k PR článkům můžete najít ZDE.

Štítky banes, soběslav, zaměstnanci, reportáž

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Irwin Washington

Jenom škoda, že ta přeplácená mládež, nepozná z výkresu dvouchodý závit a vyrobí tudíž několik tisíc nepotřebných zmetků. Nikdo jim za to pravděpodobně nic neudělá a tak nemají důvod, měnit zaměstnání. Takže bezva fabrika, hlavně že mají čistou podlahu a až jim bude třicet, tak pojedou na výlet.

úterý, 11. května 2021, 21:34

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.