Čáslavské nebe křižují bojové letouny JAS-39 Gripen a L-159 ALCA. Boj o vzdušnou nadvládu ale nevedou jen piloti stíhacích letounů, ale i strakoničtí vojáci. Intenzivní letovou činnost, která neodmyslitelně patří ke zdejší 21. základně taktického letectva, využívají k tomu, aby se procvičili v sestřelování nepřátelských letadel pomocí protiletadlového systému 2K12 KUB.
Jedním z vojáků, který zde piluje své dovednosti, je poručík Marek P. Jako velitel radiolokátoru vyhledává a identifikuje nepřátelská letadla a vojákům v odpalovacím zařízení vydává pokyn k jejich sestřelení. „Řídící a naváděcí radiolokátor SURN CZ je poměrně složitá technika. Není lehké obsluhovat radar, vyhledávat cíle a přidělovat je na podřízené jednotky. Techniku mám ale rád a služba u ní mě baví a naplňuje,“ říká o své práci Marek.
U 251. protiletadlového raketového oddílu, jenž je vyzbrojen systémem 2K12 KUB, slouží dva a půl roku. Předtím působil na praporu podpory, kde jako specialista obsluhoval místo řízení palby. Na jinou techniku si zvyknul bez větších problémů. „Základy jsem měl z místa řízení palby RACCOS. Ovládání radiolokátoru SURN CZ je hodně podobné, musel jsem se jen doučit některé poznatky z oblasti radiolokace. Rád se učím nové věci, jsem takový dobrodruh,“ vysvětluje strakonický důstojník.
Zároveň dodává, že jeho kariéra u strakonického útvaru šla trochu opačným směrem. Ideálně by měl nejprve projít palebnou jednotkou a až pak nastoupit k týmu řízení palby. „Mohu uplatnit zkušenosti z dřívější pozice. Dokážu se vcítit do myšlení nadřízeného prvku a předem odhadnout, na jaký cíl mi bude velet,“ potvrzuje poručík Marek P., že i toto má své výhody.
Při výcviku v Čáslavi se Marek cítí jako ryba ve vodě. Vždyť sám na letišti vyrostl. „Otec pracoval na letišti v Plané u Českých Budějovic, vztah k letadlům jsem tak měl odmala. Rád sportuji. Kromě toho téměř všichni moji kolegové z vysoké školy byli vojáci nebo policisté,“ prozrazuje dvaatřicetiletý absolvent Jihočeské univerzity, proč se stal vojákem z povolání.
Zájem o techniku a sport přivedl do armády i poručíka Jana F. Jako velitel radiolokátoru slouží u strakonické jednotky necelý rok. Nastoupil vloni v srpnu po absolvování Univerzity obrany. Jeho start u vojenského útvaru poznamenala pandemie koronaviru. Kvůli omezenému výcviku se tak s technikou podrobněji seznamuje až teď. „Pokaždé, když usednu do radiolokátoru, naučím se něco nového nebo si jiné věci zopakuji. Chtěl bych se zapracovat, abych tomu rozuměl na slušné úrovni,“ uvádí skromně čtyřiadvacetiletý poručík.
Na vysoké vojenské škole v Brně vystudoval obor automatizované systémy velení a řízení. „Jsem technický typ. Již během studia jsem si k této problematice našel úzký vztah. Na magisterském stupni jsem byl jediný student v ročníku. Učitelé se mi tak hodně věnovali a výuka spíš připomínala soukromé hodiny,“ vzpomíná Jan na studium. „Zatím jsem se všechno učil jen teoreticky. Jak ovládat techniku v praxi, zjišťuji až teď,“ dodává.
Začít na nové technice je snem každého vojáka
Snad i on, stejně jako jeho kolegové, se bude výhledově učit ovládat novou techniku, kterou by měl 251. protiletadlový oddíl dostat jako náhradu za dosluhující systém sovětské výroby 2K12 KUB. „Začínat na nové technice, to je sen každého vojáka,“ míní mladý důstojník a pokračuje: „Je to takový start, kdy všichni začínají na stejné úrovni. Člověk se může prosadit, být dobrý a pak jako instruktor pomáhat ostatním,“ doplňuje poručík Jan F.
Lidé, kteří se nepohybují v armádním prostředí, mohou mít problém představit si, co obnáší služba velitele radiolokátoru. Jan ji vtipně přirovnává ke scéně z filmu Žhavé výstřely. „Operátor sleduje na radaru cíle. Kýchne a vzápětí je na radaru více cílů. Něco podobného dělám já. Jen s tím rozdílem, že nesedím na letadlové lodi, ale v takové malé kabině,“ vysvětluje s humorem, jak by civilistům přiblížil svou práci, a dodává: „Pochopila to i moje babička.“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
