Těžký život mlynářů a unikátní Vodní mlýn Hoslovice

Dřina, útisk a osamění. To není idylický život, který by kdokoliv z nás chtěl žít. Minulé století naší historie s sebou nepřináší pouze úspěchy a revoluce, ale také srdceryvné příběhy lidí žijících mimo společnost. Smutné životní úděly, které nás i přesto tolik fascinují. Podobný příběh se odehrál i v Pošumaví, v obci Hoslovice, kde poklidně stojí starý mlýn o jednom kole. Zde žili a pracovali bratři Harantové. V impozantním osudu mlynářských bratrů objevíme nejen zlobu, útisk a snahu o pokoření ze strany komunistického režimu, ale také příklady hrdosti, vzdoru a dnes již nepředstavitelné řemeslné zručnosti.

Harantové na mlýně hospodařili již sto let, když jim pokojný život narušila druhá světová válka. Většina vodních zařízení byla uzavřena nacisty a rodina mlela pro celé okolí načerno a po nocích. Jako vzdor odmítli potravinové lístky i šatenky, neplnili válečné dodávky státu, žili samotářsky, vyhýbali se styku s úřady a nedbali nařízení vlády. Řídili se heslem: „Od nikoho nic nechceme a nikomu nic nedáme.“

Starý otec František zemřel na konci války a celé hospodářství s mlýnem a šestnácti hektary polí odkázal nejmladšímu synu Karlovi. Ten si na výminku nechal i staršího bratra Františka. S odsunem Němců bohužel nepřišla očekávaná svoboda, ale nová hrozba v podobě komunistického režimu a nejrůznějších tlaků strany. První problém vyvstal, když oba odmítli vstoupit do JZD a jejich pozemky se ocitly uprostřed pozemků družstevních. Komunističtí vyvlastňovatelé obcházeli kolem mlýna ihned po převratu. Harantové se k nim chovali jako by byli vzduch a nepustili je ani na dvůr. Neustále docházelo k různým sporům a tahanicím. Ke smůle obou bratrů se do řešení problémů zapojila i STB. Po incidentu s potřísněnou holínkou jednoho z členů SNB páchnoucím hnojem, ať už úmyslným či nikoliv, byli oba bratři posláni na 701denní vojenské cvičení k pomocným technickým praporům do vzdáleného Komárna.

Během dvouletého odloučení od domova jim JZD vyvlastnilo půdu a bratři se vraceli do téměř cizího prostředí. Odmítli náhradní pozemky a ignorovali vyvlastnění. Stále pásli krávy a sušili seno na svých polích, nepřijímali poštovní zásilky, ignorovali úřady a k volbám nechodili. To si samozřejmě bolševická moc nenechala líbit a bratři byli opět zatčeni. Proti obviněním za majetkové a hospodářské zločiny odmítli vypovídat a cokoliv podepsat. Nakonec je úřady prohlásily za nesvéprávné a to i v případě, kdy lékaři nepotvrdili ani nestanovili žádnou duševní poruchu.

Díky těmto opatřením se bratři stále více a více izolovali od společnosti. Odmítli zavedení elektrické energie a vody. K obživě jim stačil mlýn, pole a hospodářská zvířata. Chleba si pekli sami a ze slámy vyráběli došky na opravu střechy. Neměli žádné peníze a nikdy nechodili do obchodu. Jen petrolej na svícení a sůl dostávali od známých a příbuzných. To jediné si totiž nedokázali vyrobit sami. Když bylo potřeba, dokázali si opravit opotřebovanou hřídel mlýnského kola jen s pomocí dláta a sekyry. Nepoužívali ani hřebíky, vše nahradili kolíky. Obtížnější však bylo starat se o mlýnské zařízení, které postupně trouchnivělo a časem se úplně zastavilo. Nyní již byli bratři závislí na pomoci druhých. Nicméně díky veškerému odvrácení se od společnosti a všech technických vymožeností uchovali nám poslední Harantové mlýn v autentické podobě třicátých let.

V roce 1982 umírá první z bratrů František. Po jeho smrti soud ustanovil Karlovi opatrovníka, jeho synovce. Ten svému strýci zařídil sociální důchod 775 korun měsíčně. Nikdy mu to však neřekl. Karel by si peníze od státu totiž nevzal. Nakupoval mu jen jídlo a potřeby do domácnosti. Spoustu věcí si Karel stále dokázal obhospodařit sám. Až do své smrti byl zcela soběstačný. Zemřel v roce 2004 ve věku 86 let.

Díky rychlé reakci,  Jihočeský kraj 1. března 2005 odkoupil tuto jedinečnou technickou památku a předal ji do správy Muzea středního Pootaví Strakonice, které je jím zřizováno. Ihned se přešlo k rozsáhlé rekonstrukci a první návštěvníci si mohli mlýn prohlédnout v roce 2008. Historie tu není zavřena za sklem a ohraničena přísnými provazy. Nejsme zde jen diváky. Naopak vstupujeme do historie a necháváme se jí unášet. Po dvorku stále běhá koza, králíci pokojně přežvykují seno, voda naráží na lopatky mlýnského kola, v malé zahrádce kvete řeřicha a voní bylinky, kamna ve světnici jsou roztopená, na plotně se v hrnci vaří polévka, na záhumenku dozrává obilí a mlynář si připravuje vachlici. Jak se žilo na vesnici, můžete zažít i vy, když navštívíte Hoslovice. Vždy od dubna do října na klasické prohlídce či během řemeslných akcí s ukázkou starých technik, ochutnávkou tradičních pokrmů a právě upečeného domácího chleba. Atmosféru dokreslují jarmarky, vystoupení folklórních souborů či harmonikářů a děti si vyzkoušejí tradiční venkovské hry, kuličky, honění káči či chůzi na chůdách.