Roztlačit téměř třítunový kanón, zdolat 60 kilometrů v plné polní nebo odolat všem útokům nepřítele – to si vyzkoušeli vojáci ze Strakonic, kteří jsou nyní na alianční misi eFP, při soutěži o nejlepší pěchotní jednotku litevských pozemních sil. Tradiční závod, který obsahoval pro Čechy více i méně známé překážky, doprovázela netradiční povinnost – celé dva dny mlčet.
Prestižní soutěže, která se uskutečnila ve dnech 25. až 27. srpna v litevském výcvikovém prostoru Gaižūnai, se Češi zúčastnili poprvé. Konkurence byla obrovská, ve finále se sešly nejlepší litevské týmy, které doplnili zahraniční účastníci včetně států zapojených do alianční mise předsunuté přítomnosti (NATO enhanced Forward Presence). Celkem soutěžilo osmnáct osmičlenných týmů.
Závod zahrnoval taktický pochod a čtrnáct úkolů, které prověřily schopnosti vojáků ve vševojskových činnostech. Překážky podle Čechů nebyly složité, překvapila je ale povinnost zachovávat bobříka mlčení. „Během závodu bylo zakázáno mluvit s výjimkou vydávání rozkazů. Také jsme si až na výjimky nesměli sundat helmu, brýle a rukavice,“ popsal nezvyklé momenty člen českého týmu.
Organizátoři projevili neobvyklý smysl pro humor hned po startu. Zatímco v šest hodin ráno většina lidí teprve v poklidu snídá, na vojáky čekalo tlačení 2,6 tun vážícího kanónu. „První disciplína nás opravdu probrala. Už jsme tahali auto, ale tohle bylo daleko těžší. Pořadatelé navíc záměrně zvolili nerovný terén s dírami, kterým jsme se museli vyhnout. Pokud kanón zapadl, skoro nešel vytáhnout,“ uvedl jeden z Čechů.
S tunovým kolosem se navíc vojáci potýkali v balistické vestě, se zbraní a desetikilovým batohem na zádech. Závod byl podle jejich slov vymyšlen pro pěchotu a tomu odpovídaly nejen překážky, ale také materiál, který mohli jen výjimečně na některých překážkách odložit.
„Ze zkušeností z podobných závodů víme, že nejdůležitější je týmový duch. Celou dobu závodu jsme se nerozdělili, pokaždé jsme přicházeli jako skupina. Fungovala u nás kolegialita a přátelství,“ shodli se vojáci.
Jednotlivé úkoly, které vojáci plnili při šedesátikilometrovém přesunu, prověřovaly jejich schopnost používat přidělenou výstroj a výzbroj, překonávat vodní překážky, minová pole a chemicky znečištěný terén, reagovat na přímý i nepřímý kontakt s nepřítelem, maskovat se, orientovat se v terénu. Každé družstvo muselo mít svého záchranáře pro disciplínu se zdravotní tematikou.
Podle velitele 1. úkolového uskupení pozemní protivzdušné obrany v Litvě Romana Dvořáka jsou nejen společné výcviky, ale právě i soutěže potřebné. „Mají za úkol prověřit a poměřit fyzickou sílu a odolnost vojáků, ale především připravují vojáky na reálné nasazení. Pokud by se dopředu neseznámili, nepoznali svoji techniku i postupy, velice těžko by pak při skutečném nasazení společně plnili úkoly,“ uvedl a dodal, že pro vojáky je zároveň důležité zorientovat se v cizojazyčném prostředí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
