V areálu na Průmyslové ulici se vyrábí už bezmála 150 let aneb Od Tabačky k Viscofanu

Vůně viržinského tabáku

Než se dostaneme k samotné historii závodu, vraťme se do roku 1784, kdy císař Josef II. vydal dekret, kterým zavedl státní monopol Rakouské státní tabákové režie. Odvětví totiž zajišťovalo nebývalé zisky, ze kterých však státu moc nezůstávalo.

Nové tabákové továrny se zřizovaly zpravidla v místech, kde bylo méně průmyslu. Oblasti s větší nezaměstnaností nabízely levnější pracovní sílu a tabáková režie mohla platit nižší mzdy. Tak se vybraly i České Budějovice. Mimo to zde byl důležitý železniční uzel a dobré silniční spojení. Příkaz k okamžitému zavedení výroby doutníků v Budějicích přišel 23. prosince 1871. Protože se zatím jednalo jen o provizorní výrobu, byly generálnímu ředitelství ve Vídni nabídnuty ladem ležící budovy tzv. Velkého pivovaru v tehdejší Divadelní ulici (dnešní ul. Dr. Stejskala) naproti městskému divadlu.

Brzy se začalo uvažovat o stavbě zcela nové továrny, protože prostory Velkého pivovaru nevyhovovaly. Ještě v roce 1873 byla zakoupena Grossmannova (pozdější Kailova) zahrada u křižovatky dnešní Průmyslové a Novohradské ulice. Státní pokladna za ni zaplatila 30 300 zlatých.

Stavba nového areálu v novorenesančním stylu rostla v letech 1875-1876 pod vedením architekta Františka Nekvasila podle projektu Ignáce Rittra. Nejdříve se vystavěla severní část a v následujících deseti letech se celý areál dostavěl do charakteristického čtvercového půdorysu. První část stavby skončila 14. listopadu 1876. Následujícího dne viděli budějovičtí průvod mužů, žen a dětí (pozn. zaměstnávaly se i dívky 14 let), z nichž každý si nesl svou stoličku a prkénko na výrobu doutníků, aby se přestěhovali do nové budovy.

V roce 1894 získala hlavní výrobní budova novorenesanční věžičku s hodinami, které jsou opravdovým unikátem. První budova Tabačky prošla časem nejrůznějšími proměnami, typický tvar budovy se však zachoval. Komunisté bohužel nechali otlouct novorenesanční štukatury a v odstraňování říms se pokračovalo ještě i v 90. letech.

V roce 1880 už v továrně pracovalo 627 dělníků a dělnic, vyrobilo se tu 24 miliónů doutníků a 30 miliónů balíčků dýmkového tabáku. Zvýšená spotřeba otevřela dveře také výrobě cigaret. Jejich ruční výroba se zde zavedla roku 1887, kdy v továrně pracovalo už 1 370 zaměstnanců. Nesmíme zapomenout ani na slavné budějovické viržinky, které se tu vyráběly od roku 1889. V tomto roce se vyrobilo 11,5 milionů viržinek, v následujících letech to bylo kolem 20 milionů kusů ročně. Nejvíce se vyrobilo v r. 1925, kdy roční produkce činila přes 36 milionů kusů.

Elektřina střídá páru

V roce 1910 se ruční výroba cigaret zrušila a v plném rozsahu ji nahradila výroba strojní. V roce 1914 parní pohon vystřídaly elektromotory. Na počátku první světové války vystoupala výroba na 400 milionů. Velkou zásluhu na spotřebě cigaret měla samozřejmě armáda.

V roce 1918 hledaly plzeňské Škodovy závody nové výrobní programy, a protože měly zkušenosti s výrobou přesné mechaniky, byl zde předpoklad k výrobě balicích strojů na cigarety. První pokusy přišly už v roce 1920 ve spolupráci s Československou tabákovou režií – státním podnikem, který měl zájem na modernizaci průmyslu. Budiž připsáno ke cti českobudějovické Tabačky, že se v podstatě podílela na vývoji nových strojů, neboť umožňovala plzeňským konstruktérům testovat je v provozu, když ostatní továrny neměly pro tuto činnost velké pochopení. Českobudějovická továrna byla od roku 1934 vybavena prvními dvěma škodováckými stroji na výrobu cigaret, které dosahovaly úctyhodného výkonu 96 000 kusů cigaret za hodinu.

V roce 1938 musela továrna nahradit výrobu cigaret továren v Tachově a Jáchymově, o které Československo přišlo v důsledku ztráty pohraničí na základě Mnichovské dohody. Produkce se zvýšila na 100 mil. kusů měsíčně. Vlivem válečných let se ale zmenšovaly zásoby surovin a produkce postupně klesala.

Léta v protektorátu Böhmen und Möhren

Ani budějovické Tabačce se nevyhnuly strasti těžkého období Protektorátu Čechy a Morava, nacistické okupace a teroru. Ačkoliv v továrně se přímo neorganizovalo odbojové hnutí, řádění gestapa nakonec neušlo sedm pracovníků, kteří byli zatčeni za nepřátelskou činnost vůči říši. Dva z nich se domů už nikdy nevrátili. Richard Klouda zahynul v koncentračním táboře Ravensbrück 28.září 1942, Josef Langer v koncentračním táboře Dachau 17.února 1944. Jejich pamětní deska je dodnes umístěna na administrativní budově továrny.

České Budějovice čelily pětkrát spojeneckým náletům. Cílem bylo nádraží, kde se spojovaly tratě z Prahy a Plzně s tratěmi od Lince a Vídně. S postupující frontou se tento železniční uzel stával stále významnějším strategickým bodem. Dva největší nálety zažily České Budějovice 23. a 24. března 1945. Letecké pumy, bohužel, zasáhly i několik průmyslových závodů, včetně Tabačky.  Na město spadlo 3 238 pum o hmotnosti 100 liber. Přímo při náletu zahynulo 170 osob, další lidé zemřeli v následujících dnech následkem vážných zranění. Celkem bylo zničeno 185 obytných domů. Likvidace části nevybuchlých pum trvala až do roku 1952.

Konec tabákového průmyslu v Budějovicích

V roce 1966 končí téměř stoletá tradice výroby tabákových výrobků. Jistě k lítosti mnoha Budějčáků, kteří byli na zdejší Tabačku patřičně hrdi. Od 1. ledna 1966 se totiž v areálu oficiálně zabydlel provoz 033 pražského závodu Gama, který byl součástí výrobně hospodářské jednotky Koh-i-noor tužkárna L&C Hardtmuth.

Vedení Koh-i-nooru pošilhávalo po budovách Tabačky už delší dobu. Hlavním důvodem bylo plánované rozšiřování a modernizace výroby. Budějičtí toto řešení považovali za nešťastné. Mzdy v tabákové výrobě byly nadprůměrné a právem se obávali zavedení „špinavé“ výroby do továrny s úplně jinou tradicí. Od ledna 1966 se postupně začalo se stěhováním technologie z pražského závodu Gama a zároveň se musela alespoň částečně rozjet nová výroba.  

Konstrukce budovy nebyla pro novou výrobu vhodná. Muselo se značně rekonstruovat a upravovat, zvláště kvůli strojnímu zařízení, zcela jiné technologii a vysokému požárnímu nebezpečí. Celý proces stěhování, oprav a výměny strojů trval několik let. Nově se zde vyráběly rozmnožovací blány, opravné laky, kancelářská lepidla, propisovací papíry, barvící pásky do psacích strojů apod.

Gama a Logarex

Od ledna 1985 se závody Gama a Logarex, rovněž patřící pod Koh-i-noor, sloučily v jeden větší celek. Dosavadní forma „oborový podnik“ se mění na výrobní hospodářskou jednotku Koh-i-noor a vznikají tři podniky sídlící v Českých Budějovicích: Koh-i-noor, generální ředitelství; Koh-i-noor Hardtmuth, n. p.; Gama, n. p.

Tržní hospodářství a jak dál

Čas ovšem přinesl další změny už v roce 1990. Rozhodnutím ministra průmyslu byl ze státního podniku Gama vyčleněn závod 6, České Budějovice, a na jeho základě vzniká Gamex, státní podnik. Od 1. 12. 1990 se pak celý hmotný majetek státního podniku Gamex vkládá do nové společnosti s obchodním názvem Gamex, a. s. Hlavním předmětem podnikání zůstává výroba uhlových a propisovacích papírů, rozmnožovacích blan a barev, barvicích pásek do psacích strojů, lepidel a opravných laků.

Tehdejšímu managementu firmy bylo jasné, že s nástupem nových moderních technologií nebude pro firmu jednoduché obstát. Německá firma Naturin, byla v té době jedním z největších producentů potravinářských střívek v Evropě a hledala řešení v problematické ekonomické situaci. Firma byla součástí španělského koncernu Viscofan, který požadoval plán restrukturalizace a přesun drahé pracovní síly mimo Německo. Ačkoliv se stále uvažovalo o zachování stávající výroby, události nabraly jiný směr. V roce 1995 se v Gamexu mění výrobní program a začíná se psát nový příběh dnešního VISCOFANU CZ.

V areálu bývalé Tabačky se už přes 25 let vyrábí potravinářské obaly, které Viscofan CZ exportuje do celého světa. Stal se páteřním závodem celosvětové skupiny Viscofan Group a jedním z nejúspěšnějších budějických zaměstnavatelů.

Na textu spolupracovali autoři publikace: Historie budovy českobudějovické Tabačky – Od doutníků k obalům na potraviny, Milan Binder a Josef Sedlář.