úterý 19. října 2021 Michaela

Nejasnosti kolem záchrany českých horolezců v Pákistánu. „Vymýšlejí si,“ tvrdí šéf tamní záchranné mise

Pákistánská i česká média plnil posledních několik dní napínavý příběh záchrany českých horolezců Jakuba Vlčka a Petra Macka. Ti společně s pákistánským kolegou Vadžídulláhem Nagrím zdolali vrchol dvanácté nejvyšší pákistánské hory Rakapoši. Při sestupu se ale dostali do problémů a pákistánská armáda pro ně musela vyslat vrtulník. Pákistánský záchranář české horolezce tvrdě kritizuje.

Tento text byl původně publikován na portále Hlídací pes.

Čeští horolezci v médiích řekli, že několik dní čekali zbytečně na helikoptéru. HlídacíPes.org mluvil s šéfem záchranné mise Karimem Šáhem Nizarím, který naopak tvrdí, že se Češi nechtěli hnout z místa a neměli s sebou dostatečné vybavení.

Je to tvrzení proti tvrzení. Když se čeští horolezci Jakub Vlček a Petr Macek dostali z ohrožení života a přistáli bezpečně na heliportu u Gilgitu, jejich společné fotky se záchranným týmem mají ukazovat, jak jsou všichni rádi, že akce dopadla dobře. Jenže v médiích se mezitím začaly objevovat nejrůznější detaily z dobrodružné výpravy českých horolezců a interpretace toho, jak k dramatickým událostem ve výšce skoro 7000 metrů nad mořem na 27 nejvyšší hoře světa došlo, se různí.

Zatímco čeští horolezci popsali serveru Seznamzpravy.cz, že záchrannou akci potřebovali především kvůli zdržení, které způsobilo nezodpovědné chování jejich pákistánského kolegy a průvodce Vadžídulláha Nagrího, Pákistánci tvrdí téměř pravý opak.

HídacíPes.org se spojil s několika pákistánskými novináři a také šéfem záchranné mise Karimem Šáhem Nizarím. Podle něj Češi zásadně podcenili přípravu na složitý výstup a odmítali přesunout se na místo, kam pro ně mohla přiletět záchranná helikoptéra. „ Já bych tyto muže nenazval horolezci. Nic o horách nevědí. Věděli jen, jak se dostat nahoru, ale nevěděli už, jak se dostat dolů. Kdyby byli skutečnými horolezci, nikdy by tak nepodcenili přípravu,“ tvrdí Karim Šáh Nizarí v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Jakub Vlček a Petr Macek v rozhovoru pro česká média popsali, že záchranná akce vznikla kvůli zdržení, které nabral Vadžídulláh Nagrí, jemuž hrozily těžké omrzliny. Jak celá záchranná mise probíhala vašima očima?
K tomu, co pro česká média říkají Petr s Jakubem, bych rád něco řekl, protože mě jejich interpretace velice rozčílila. Když jsme s nimi začali komunikovat nacházeli se na místě kolem 7 000 metrů nad mořem. Oba neustále opakovali, že se nemůžou dostat ze stanu. Říkali, že ani nemůžou v ruce udržet mobil. Požadovali ať pošleme helikoptéry. Teď ale v rozhovoru pro česká média tvrdí, že byli schopni jít dolů.

Jsem z jejich chování velmi zklamaný. Lžou, protože mají problém. Za prvé měli propadlá víza. Neměli řádná povolení a třetí věc byla, že pojišťovací společnost, u které byli pojištěni řekla, že nemůže zaplatit za vzlet helikoptéry. Takže z toho všeho mám pocit, že Jakub s Petrem teď hledají nějaké únikové dveře.

Oni říkají, že helikoptéry opakovaně přiletěly, ale nikdy je nenabraly a to trvalo několik dní. A oni nechápali, proč to záchranáři tak natahují.
Říkali jsme jejich průvodci Vadžídovi, ať je dovede na místo 6 200 metrů nad mořem, to byl nejefektivnější způsob záchrany. Ale oni použili helikoptéru jako taxi. Petr nám volal každých pět minut, brečel.

Jak jste spolu komunikovali? Prostřednictvím mobilu nebo satelitního telefonu? Jeden z novinářů, se kterými jsem mluvila, říkal, že horolezci neměli satelitní telefon, že jste jim ho museli shodit spolu s lany.
Byli v dosahu mobilního signálu. Vadžídův mobil fungoval. Vadžíd je ale negramotný. Neumí číst, ani psát, takže všechny sms psal Petr. Psal nám vzkazy. Když jsme s ním pak ale mluvili po telefonu, říkal, že nemůže psát, že se nemůže dotknout mobilu. Přitom nám posílal ty sms zprávy. Neměli prostě motivaci se přesunout dolů. Každých pět minut opakoval, pošlete nám helikoptéry, pošlete nám helikoptéry. Neměli už lana.

Proč tedy záchrana trvala několik dní?
Potřebovali víc než tři tisíce metrů lana. Takže jedna z možností byla poslat záchranný tým po zemi s lany a zásobami. K záchrannému týmu se přidal i Sadžíd Alí Sadpara, syn legendárního – letos zesnulého – horolezce Muhammada Alího Sadpary. Kvůli záchranné akci jel až ze Skardu: jel 18 hodin, přes noc, aby se dostal co nejrychleji do Gilgitu. Další členové záchranného týmu pracovali hodiny bez nároku na odměnu, jako dobrovolníci. Ale počasí bylo zlé, museli jsme myslet také na bezpečí záchranářů.

Navíc nám bylo od prvního dne, co jsme rozjeli záchrannou akci jasné, že Jakub a Petr nám lžou. Byli v dobré kondici. Vyplývalo to z naší komunikace s nimi. Hlavní problém byl právě ten, že neměli lana. Tak jsme jim říkali, že jim shodíme lana z helikoptéry. Dva dny jsme se snažili shodit jim potřebné vybavení a zásoby. Když se to povedlo, Petr se na nás obořil, že je máme nabrat do helikoptéry.

Řekl jsem jim, že to v téhle nadmořské výšce není možné, ať použijí lana, co jsme jim dali a sejdou do výšky 6 200 m.n.m., pak, že je nabereme. Ale oni vůbec neměli motivaci. V osm ráno jsme jim shodili lana a zabralo další tři hodiny je přesvědčit, ať se slaní dolů. V jednu začali se sestupem. A ve čtyři se nakonec dostali na požadovanou úroveň. Odkud jsme je mohli nabrat s vrtulníkem.

Já bych to nenazval ani záchrannou operací. Bylo to prostě drama. Drama, které ale vytvořili Petr s Jakubem. Možná, že chtěli celou věc nějak navlíknout, protože měli, pokud vím, propadlá víza. Tak měli možná pocit, že, když řeknou, že se nahoře zasekli a víza jim mezitím vypršela. Zkrátka vymýšleli omluvy…

To ale nedává moc smysl. Takto na sebe akorát upozornili. Celý svět teď ví, že neměli potřebné dokumenty, kdyby slezli tiše dolů a odjeli, bylo by pro ně vše jednodušší.
Chápu, že to nezní úplně logicky, ale podle mne už to postrádalo logiku od začátku. Já bych tyto muže nenazval horolezci. Nic o horách nevědí. Věděli jen, jak se dostat nahoru, ale nevěděli už, jak se dostat dolů. Kdyby byli skutečnými horolezci, nikdy by tak nepodcenili přípravu.

Když jste horolezec, vše máte naplánováno do detailu. Víte, kolik vám jaký úsek zabere času, co k výstupu i sestupu potřebujete, co budete dělat, pokud se něco stane. Zkrátka máte připravené různé krizové scénáře. Oni ale neměli žádná zadní vrátka, podporu, nic. Měli jen jeden stan pro dva. Oni se snažili tuto cestu vylézt už před měsícem – také ilegálně. A zřejmě to šlo celkem dobře, tak si asi řekli, že to zvládnou. Neměli ani žádný základní tábor, nikdo nevěděl pořádně, kudy jdou. A pak způsobili celé tohle drama. Když jsme jim shodili lana, řekli jsme jim, musíte prostě sestoupit o těch několik set metrů, protože jinak zemřete.

Část záchranného týmu, jehož součástí byl i slavný horolezec Sadžíd Alí Sadpara (druhý zleva) Foto: se souhlasem Karim Šáh Nizarí

Jak je na tom výprava po zdravotní stránce?
Jsou v dobré kondici. Já už v horách viděl různá zranění a komplikace a můžu říct jen to, že i lidé, kteří měli daleko větší omrzliny, než tito dva Češi, byli schopni sejít mnohem víc metrů, než Petr s Jakubem. Já bych jejich omrzliny, ani nenazýval omrzlinami. Můžou stát, můžou chodit, můžou vařit, můžou všechno.

Co se týká povolení, horolezci říkali, že o něj zažádali, ale úřady jim ho nevydaly. Nebyla chyba na straně úřadů? Řešili jste to?
Neumějí to vysvětlit. Teď je kvůli tomu budou vyslýchat úřady, možná dostanou pokutu. Petr říká, že ztratil pas někde v základním táboře, přitom oni neměli žádný základní tábor. Takže, kde je ten pas? Říká, že ztratil i peníze v základním táboře, ale žádný takový tábor přitom neexistoval.

Největší problém teď asi bude pro vás s proplacením záchranné akce?
Ano, protože jejich pojišťovna, z toho, co jsem pochopil, už během záchranné akce řekla, že vzlet vrtulníku nezaplatí.

Hodnocení článku je 100 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto Facebook Jakuba Vlčka | Zdroj hlidacipes.org

Štítky horolezci, Pákistán, Češi, Rakapoši

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.