Zdá se Vám jméno Herbert Ucík pro lékaře praštěné? Tak trochu… dada? Souhlas. Herbert totiž není skutečný doktor, je to Zdravotní klaun. Pečuje o děti v nemocnici, to ano. Má bílý plášť, to ano. Ale jeho jediným medikamentem a zároveň operačním nástrojem je smích, který v nemocnici rozdává, kam se podívá. Herbertovou duší je pod bílým pláštěm a červeným nosem Jakub Doubrava, budějcký rodák, rozhlasový režisér, loutkoherec, kabaretní umělec a už dlouho taky profesionální Zdravotní klaun.
Zdravotním klaunem se člověk stane nejspíš z určitého přesvědčení. Vás k němu přivedla kamarádka. Co Vám řekla, že jste do toho šel?
Banálně mě informovala o konkurzu, který se chystal, a že bych to měl zkusit.
Ve Vašem medailonu na stránkách Zdravotního klauna figuruje tajemná a trochu strašidelná postava Vápníka. Jak by vypadala loutka Vápníka v divadle?
No, musela by být rozhodně matně bílá, tvaru nejistého, lehce abstraktního pojetí, na mnoho nitích by visela vyzáblá kostnatá struktura těla. Rachitický, pohybu ale plynule plavného.
A jakým by mluvil hlasem, kdybyste o něm režíroval hru v rozhlase?
Chvíli by šeptal a vzdychal ve zkresleném halu, chvíli by se hlas měnil ve vysokou nepříjemnou fistuli, která by ale uměla přejít až v dunivý nepříjemný hlasitý projev.
Dovedl byste si představit loutkovou divadelní hru o Zdravotních klaunech?
Dovedl. Vycházela by z již sepsané rozhlasové hry neznámého autora. Vystupuje v ní Charles Chaplin a Buster Keaton, kteří se v postapokalyptickém čase přou o to, jak ještě zachránit svět. Humorem samozřejmě. Na scénu pak přichází poťouchlý zdravotní klaun. V loutkové podobě by to byla celá armáda klaunů. Taková rakvičkárna o záchranu světa.
Zdravotní klaun, který je „v civilu“ herec, je snadno představitelný. Jak se ale protne s rolí režiséra mluveného slova?
Málo, snad jen, když jde o nějaké téma blízké recesi, humorné nadsázce, či absurdní povaze textu. Stejně jako lékař léčí, má tuto sílu i mluvené slovo - má dar a sílu otočit náhled nemocného člověka ve zdravější vidění (slyšení).
Kam chodíte na nápady, které se pak hodí při klaunování?
Kamkoli. Základ je být otevřený indiciím, které jsou všude kolem, v lidech a jejich jednání, v situacích na ulici i kdekoli jinde, v nečekaných formulacích a rozhovorech kohokoli. Pozorovat, mapovat a analyzovat svět kolem je základ. Co brnkne o vaši pozornost, má vám něco sdělit, přinést, poučit vás. Může pak být inspirativní půdou třeba k improvizaci. Toto, mám pocit, je z mé strany materiál, pole nápadů vhodné ke sdílení ostatním, zvlášť nemocným.
Co když nápad ne a ne přijít?
Vždy něco nastane. Klaunův denní chléb je problém. Ale nejde o to vyhledávat nápady, nenutit to silou přijít. Spíše se naladit na příjem impulsů k jednání.
K Vašim kreativním projektům patří Kabaret Kajbar. Není to přímo semeniště nápadů k improvizaci v nemocnici?
Moc bych si přál tyto aktivity nějako propojit. Cítím tam styčné plochy, leč zatím se mi to nepodařilo.
Kde se u Vás vzal tak hluboký vztah zrovna k umění ve stylu dada?
Podívejte se na dobu, kdy dada vzniklo. A porovnejte s dobou „teď a tady“. Není to stále živý a trefný způsob, jak si hrát s realitou? Jak ji pojmenovávat, tvořivě ale seriózně (až vědecky) ji zkoumat? A přitom onen náhled hned popírat a otáčet naruby.
Vaše umělecké aktivity jsou dost propojené s Českými Budějovicemi. Čím Vás tohle město tak inspiruje?
Jsem veliký patriot, vyrůstal jsem tu, nejdůležitější učitele jsem potkal zde, zásadní počiny ve věku gymnaziálním se rozjely a ovlivnily mě na celý život právě v tomto městě a jeho podhoubí. Cítím stálou a důležitou, nepřerušenou vazbu na své rodné město. Tedy zároveň v tom živém dialogu mám vždy nutkání odpovědět s díky a něco tu stále vymýšlet a zkoušet dělat. Zanechat hmatatelný dík. Dotýkat se citlivě genia loci.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
