České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Orty trochu jinak

Jaká je ale historie Ortů. Doly jsou jednoznačně spojeny s Hardtmuthovou továrnou na keramiku a tužky. Když se Carl Hardtmuth rozhodoval v polovině 19. století, kam přemístí svoji výrobu porcelánu z Vídně, vybral si naše Budějovice. Rozhodnutí to bylo velmi pragmatické. Začněme dopravou – řeky Malše a Vltava poskytovaly jednak dobrý přísun dřeva a hotové výrobky se snadno mohly převážet do Prahy a dále do Německa. Koněspřežka zajišťovala v té době velmi luxusní spojení do Rakouska. A teď pojďme naši úvahu rozšířit na výběr pozemku pro továrnu a dostupnosti surovin potřebných pro výrobu keramiky a tužek. Vysušený krumlovský rybník skýtal ideální pozemek pro novou továrnu – u břehu řeky a zároveň přímo u stanice již zmíněné koněspřežné dráhy. Zbývají suroviny – Hardtmuth potřeboval dřevo, kaolin a grafit. Dřeva bylo vždy v našem kraji dost, grafit se těžil v Českém Krumlově a kaolinu bylo dostatek kousek od Budějovic. Carl Hardtmuth tedy neváhal a v roce 1846 začal u nás stavět svoji továrnu.

Kaolin se začal v Ortech těžit před rokem 1870 - přesné datum neznáme. Jak vypadal pracovní postup při získávání této suroviny. Na dřevěných kolečkách se mix kaolínu, písku, kamenů vyvážel ven, kde se nechávala hmota uležet. V následujícím kroku se surovina rozbíjela a dávala do dřevěných koryt s vodou. Písek a kameny se usadily na dně a kaolín se rozpustil ve vodě. Pak již stačilo písek a kameny dát pryč a kaolin se postupně usazoval na stěnách nádoby odkud byl sbírán. Postupem času se ale zjistilo, že náš budějovický kaolin se nehodí k výrobě tužek a jemné keramiky. Byl totiž příliš hrubý a také barva nebyla ideální. Místní surovina se tedy spíše využívala na výrobu větší a méně propracované keramiky jako jsou kachle, dlažba nebo umyvadla.

Jaké dílo postupem těžby vzniklo? Z našeho pohledu jsme měli štěstí, protože v Ortech nepřicházela v úvahu povrchová těžba kaolinu. V nejhlubších místech jsou totiž chodby až 15 metrů hluboko. Proto naši předci museli v podzemí vytvořit šachovnicový systém chodeb, kdy nejmohutnější průlezy jsou až šest metrů vysoké. Když k tomu přičteme nádherně vyhlazené stěny chodeb máme český unikát, který stojí za to vidět. Řada z vás již má s Orty zkušenosti z dětství, kdy byly chodby cílem dobrodružných výprav. Já se tam ale vždycky bál jít, protože jsem byl příliš ovlivněn Tomem Sawyerem a vůbec jsem netoužil v temnotách potkat Joa Indiána. Proto se těším na oficiální otevření tohoto prostoru.

Milí čtenáři, pokud jste netrpěliví a chcete vidět hned, co Vás v podzemí čeká, podívejte se na krásné Milanovy fotografie v příloze.