Přes sedm stovek zvířat a deset tisíc návštěvníků ročně. Takovými čísly se mohou pochlubit na Záchranné stanici živočichů Makov, která v létě denně přijme i deset zvířecích pacientů v nouzi. O zraněná a handicapovaná zvířata se tu již téměř třicet let stará Libor Šejna, donedávna hajný z povolání, kterého kromě záchrany zvířat baví focení. I proto si před několika lety založil instagramový účet Hajný z Makova, který v současnosti sleduje téměř 38 tisíc lidí.
Příští rok tomu bude přesně třicet let od založení Záchranné stanice živočichů Makov. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Stanici jsme založili spolu s kamarády v roce 1993. Odmalička jsem hodně tíhnul k přírodě a ke zvířatům, tehdy jsem se také věnoval sokolnictví. Bydleli jsme na vsi a lidé z okolí věděli, že máme doma dravce a sovy, takže když se někde objevil zraněný pták, tak nám jej přinesli. Brali to tak, že když mám své dravce, tak mohu zachránit i ty další. A v roce 1993 jsme do Makova z Píseckých hor přivezli staré prodejní stánky, které jsme poté předělali na voliéry. Takové byly začátky naší záchranné stanice.
Když porovnáte období tehdy a teď, jak se za ty roky stanice proměnila?
Začátek devadesátých let byl těžký v získávání pomoci se zřizováním záchranné stanice pro volně žijící zvířata. Tehdy u nás žádná taková zařízení nebyla, respektive fungovala jen jedna v celé zemi. Sehnat potřebná razítka a povolení, to byl opravdu běh na dlouhou trať. Ale byli jsme mladí, měli jsme do toho chuť. Zlomový bod nastal v roce 2011, kdy už nám docházely síly a vypadalo to, že stanici zavřeme. Shodou okolností v tu dobu vypsalo Ministerstvo životního prostředí grant na budování záchranných stanic. O ten jsme požádali a dostali jej. Díky tomu se nám podařilo stanici přebudovat do dnešní podoby. Dnes zde máme 35 léčebných i rozletových voliér, mimo to jsou tu také tři jezírka.
Jak se k vám zvířata nejčastěji dostávají?
Staráme se o živočichy z okresů Písek a Strakonice, kde zachraňujeme veškerá volně žijící zvířata, která se z nějakého důvodu ocitnou v nouzi. Asi polovinu z nich nám přímo do záchranné stanice přivezou lidé, kteří je někde sami odchytí. Aktuálně V Česku působí 34 podobných záchranných stanic, lidé tedy už většinou mají povědomí o tom, co s takovým zvířetem dělat. Hodně spolupracujeme také s městskou policií. Často ale také vyjíždíme přímo do terénu na odchyty, mnohdy právě se strážníky.
Zmiňujete, že v Česku existuje dalších 34 záchranných stanic. Je to podle vás dostatečné množství?
Je pravda, že v rámci České republiky jsou stále území, která jsou velmi špatně pokrytá. Funguje na nich třeba jen jedna stanice na deset či patnáct pověřených obcí, což je potom velice komplikované. Příkladem může být celá oblast Šumavy, kde se o zvířata v nouzi stará pouze Správa národního parku. Ale jinak si myslím, že celkově je naše území pokryto dobře. Pokud někdo chce zvíře zachránit, vždy má šanci najít v blízkosti nějakou záchrannou stanici.
Co všechno je potřeba zvládnout, aby na záchranné stanici fungovalo vše, jak má?
Velmi to záleží na ročním období, teď je pro nás nejklidnější čas. Ale kritické to je na jaře a v létě, kdy se opravdu nezastavíme. Souvisí to především s rozením mláďat. Běžně pak přijímáme třeba deset zvířat denně. Jedná se navíc o zvířata nejrůznějších druhů a zranění, což situaci ztěžuje. Pracujeme zde naplno jen ve dvou a musíme se vypořádat s téměř nepřetržitým provozem. Kdyby mi s tím nepomáhala má rodina, tak bych to všechno nebyl schopný zvládnout.
Jak vypadá takový váš běžný den na stanici?
Ráno se zkontrolují všichni akutní pacienti, kteří jsou v léčení a pod veterinárním dohledem naší paní doktorky. Trvale zde máme umístěných okolo sedmdesáti zvířat, všechna je musíme obejít a zjistit, jestli jsou v pořádku, nakrmit je a vyměnit vodu. To zabere hodně času. Během léta k tomu musíme řešit i dvacet telefonů denně. Lidé nám volají, že na jedné straně okresu je vypadlé mládě, na druhé straně zase volá policie, že je tam sražená srnka. To se opravdu nezastavíme.
Říkáte, že nyní v zimě máte relativní klid. Co teď nejčastěji řešíte za případy?
Jsou to například sražení ptáci u silnic, nebo ti, kteří narazí do prosklených ploch. Dále řešíme třeba ježky, kteří se nestihli zazimovat.
Stane se někdy, a to zejména v nejvytíženějších obdobích, že už nejste schopni přijmout další zvířata?
Za těch třicet let, co záchrannou stanici Makov provozujeme, se nám tohle ještě nestalo. Ale je pravda, že často řešíme uvolnění prostoru pro nové pacienty třeba tím, že sloučíme voliéry nebo instalací provizorních venkovních klecí. Když se do stanice nahrne najednou velké množství mláďat, tak to opravdu není úplně jednoduché zvládnout. Ale vždy děláme maximum pro to, aby se péče dostala každému zvířeti.
Jaká zvířata se k vám nejčastěji dostávají?
To velmi souvisí právě s ročním obdobím. Na jaře to začíná malými zajíčky. Ti se běžně rodí ještě na sněhu, takže je lidé v přírodě nacházejí už v únoru. Z 99 procent se jedná o naprosto zdravá mláďata, která nepotřebují naši pomoc, ale lidé je z neznalosti často považují za opuštěná. Je to ale přesně naopak. Samice k mladým zajíčkům přichází třeba jen v noci, aby k nim nepřilákala predátory. Zajíci si nestaví žádná hnízda a mláďata tak leží na holé zemi, často i v městských parcích. Mnohdy se tak stává, že lidé objeví malé zajíčky na nějakém nevhodném místě, třeba v pískovišti na dětském hřišti. V takovém případě je nejlepší zajíčky přesunout o kousek vedle, nejlépe je chytit do ruky přes nějakou trávu, aby na nich neulpěl lidský pach. Je nesmysl mladé zajíčky sbírat a vozit je do záchranných stanic. Od března se pak k zajíčkům přidají další mláďata, nejčastěji ptáci vypadlí z hnízd. Ale opět nám často lidé vozí zbytečně zdravé jedince, lepší je takové zvíře opatrně vzít a položit na nejbližší větev či římsu. První let většiny ptáků končí na zemi, jejich rodiče se ale o ně postarají. Problém to může být ve městech a vesnicích, kdy se mláďata na zemi často stanou kořistí koček.
Je to tedy právě neznalost lidí, která stojí za velkým množstvím zvířat, která se dostanou k vám do stanice?
Ano, přesně tak. Až dvě třetiny mláďat jsou sebrána úplně zbytečně, stačilo by je jen poponést o pár metrů dál. Je potřeba si uvědomit, že například mladí ptáci se hlasitě ozývají a jejich rodiče o nich budou vědět i o několik metrů dál. Třeba sýkorky mají v budce čtyři až šest mláďat, která se při rozlétnutí z budky vydají každé jiným směrem. Jejich rodiče pak mezi nimi pendlují a krmí je. Nemá tedy smysl takové mládě zachraňovat, maximálně přesunout na bezpečnější místo o kousek dál, třeba do keře, kde ho rodiče budou nadále krmit.
Jaký to je pocit, když můžete zraněné zvíře dát do pořádku a pak jej znovu vypustit do volné přírody?
To je důvod, proč to děláme. Jen pro představu, ročně přijmeme šest až sedm stovek zvířat. Letos jsme zatím zhruba na nějakých 680. Asi šedesát procent z nich se pak dá vypustit zpět do volné přírody, část však uhyne. Nejčastěji zemřou zvířata po střetu s auty, ale i ta chycená kočkami. Další část zůstane u nás ve stanici. Smysl záchranné stanice ale pro mě není jen vlastní záchrana zvířat, na stejnou misku vah stavím ekologickou a environmentální výchovu. Jezdí k nám velké množství škol na exkurze, my se je snažíme v tomto ohledu vzdělávat. Děti toho o přírodě moc nevědí, to se snažíme na Makově měnit.
Je o návštěvy stanice velký zájem?
Ano, náš kalendář akcí je úplně plný. Ročně k nám přijede více než deset tisíc lidí, což je vzhledem k naší velikosti opravdu velké množství. Jen za první pololetí letošního školního roku jsme tu měli více než sedmdesát autobusů s dětmi. Děti se u nás mohou v reálu podívat na to, jak vypadají zraněná zvířata, my jim o tom vyprávíme a učíme je, co zachraňovat mají a co naopak ne. Za dobu, co stanice Makov funguje se zde vystřídalo více než 150 tisíc dětí, tak věřím tomu, že nějaký vliv naše úsilí má. Nejezdí sem ale jen školy, ale třeba i zájezdy z domovů důchodců nebo o víkendech rodiny s dětmi. Máme tu rušno a v téhle oblasti vidím velký smysl naší práce.
Jsou ale i případy, které se vypustit zpět nepodaří, taková zvířata pak zůstávají u vás. O jaké případy se většinou jedná?
Všechna zvířata, která se dají vrátit zpět do přírody, vypouštíme. Důvodem, proč u nás lidé někdy vidí ve voliérách zdánlivě zdravá zvířata, bývá takový fenomén posledních let. Lidé si totiž z nějakého důvodu domů pořizují zvířata z volné přírody, často se jedná o krkavcovité ptáky. Potom to nezvládají a buď nám volají, zdali bychom si od nich zvíře nevzali, nebo jej někde rovnou vypustí. A to vzhledem ke krotkosti zvířat bývá problém, ptáci mnohdy někoho klovnou a my je pak pracně musíme odchytávat. Jsou to zdravá zvířata, ale právě kvůli krotkosti nemohou být vypuštěna.
Lidé si taková zvířata mohou u vás také adoptovat. Jaké jsou jejich aktuální možnosti?
Adopce je jednou z forem podpory naší záchranné stanice. Za každé zvíře je možné zaplatit určitou částku s tím, že pořád zůstává ve stanici, ale lidé ho tím podpoří. My dárcům na oplátku vystavíme adopční certifikát a u zvířete ve stanici pak mají svou cedulku se jménem. Vybírat si mohou z více než sedmi desítek našich svěřenců, výběr je veliký.
Chod stanice se ale snažíte podpořit také výrobou vlastních krmítek a budek, které si zájemci poté mohou zaregistrovat a objeví se na vaší mapě. Jak to funguje?
Přirozené dutiny v přírodě, které jsou vhodné ke hnízdění ptáků ubývají, je tedy dobře vyvěšovat budky a v zimě instalovat krmítka. V současné době máme v Česku i po světě více než tisíc krmítek a budek, které pro nás vyrábí truhlář z vedlejší vsi. Je to moc hezká věc, která nejen že udělá někomu radost a podpoří naši stanici, ale především řadu let dobře poslouží přírodě. Krmítka i budky máme aktuálně na různých místech po Evropě, ale například i ve Spojených státech nebo v Kanadě. Jejich přesnou polohu mohou lidé zaznamenat na naši mapu, která je dostupná na webových stránkách.
Velkému zájmu se stanice Makov těší i na sociálních sítích, především na Instagramu, kde vás sleduje dokonce přes 37 tisíc lidí. Jak tuhle část své práce vnímáte?
Asi před třemi lety jsem to zkusil, můj koníček je focení a natáčení videí. Proto jsem si založil účet na Instagramu s názvem Hajný z Makova a dávám tam krátká videa z příjmu zvířat. Snažím se tím lidi něco naučit, něco jim ukázat a vysvětlit naši práci. Myslím si, že se to docela daří, sleduje nás velké množství lidí a mám pocit, že to ti lidé rádi čtou. Snad jim to něco dává. Mimo aktivitu na Instagramu také na našich webových stránkách www.makov.cz pouštíme dvě online webkamery. Během roku sledují hnízdění bílých a černých čápů, teď v zimě běží přenos z ptačího krmítka.
Před několika dny začala kalendářní zima, napadl první sníh. Jak teď můžeme zvířatům přilepšit nebo jim pomoci přežít zimní období ve volné přírodě?
Pro drobné ptáky můžeme připravit krmítko s krmením, krmit rozumně a nepřekrmovat. Ideálně pořídit krmítko se stříškou. Ale můžeme pomoci třeba i jen tím, že když se někam jdeme projít se psy, nenecháme je běhat volně po lese nebo po poli. To je bohužel velice častý problém, který mnohdy končí naprostým vyčerpáním volně žijící zvěře. Lidé by měli mít rozum a pochopit, že zima je pro ta zvířata velmi náročné období. Únik před psem je energeticky nesmírně vyčerpá a bývá to pro ně často fatální.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
