Radek Perník je osmačtyřicetiletý rodák z Českého Krumlova, který se živí truhlařinou a baví ho závodní automobily. Kromě toho má ale ještě další, poněkud méně obvyklý koníček. Před čtyřmi lety propadl kouzlu nejvyššího vrcholu Blanského lesa. Od té doby soutěží s ostatními členy Klubu přátel hory Kleť, kteří mezi sebou soupeří o to, kdo z nich absolvuje za rok nejvíce výstupů.
Asi zbytečná otázka, byl jste dnes na Kleti?
Ano, už jsem byl.
Rozhovor spolu děláme 23. ledna, byl jste letos na vrcholu už třiadvacetkrát?
Přesně tak, byl jsem tam už přesně třiadvacetkrát (smích).
Za minulý rok jste absolvoval neuvěřitelných 380 výstupů na vrchol Blanského lesa a vyhrál tak celoroční soutěž Klubu přátel hory Kleť. Jak je něco takového vůbec možné?
Předloni jsem jich absolvoval ještě o šest více, což mi ten rok stačilo pouze na druhé místo. Po vyhlášení v minulém roce jsem si řekl, že bych mohl dát alespoň tři sta výstupů. Po půl roce jsem ale viděl, že vedu, tak jsem se rozhodl, že do toho dám všechno a pokusím se vyhrát. A vyšlo to s 380 výstupy.
Co vás na tak neobvyklém a pro spoustu lidí nepochopitelném koníčku přitahuje?
Z dnešního pohledu to už beru spíše jako relaxaci. Na Kleť si jdu mentálně odpočinout od práce a dalších starostí. Nicméně před těmi čtyřmi lety jsem začínal, abych shodil nadbytečná kila. Bylo to na popud mého kamaráda, který to dělal také ze zdravotních důvodů. Za první dva roky se mi povedlo shodit čtyřiadvacet kilo. Teď jsem se svojí váhou spokojený a je to spíš už o tom, abych dal co nejvíc výstupů. Doma často říkají, že jsem na tom už závislý, ale to si nemyslím. Ale někdy je to s rodinným životem těžké skloubit, to je pravda. Velké díky patří mojí přítelkyni Simoně, která má se mnou ohromnou trpělivost.
Jak vlastně funguje počítání jednotlivých výstupů. Vedete si nějakou vlastní statistiku, nebo se musíte pokaždé někam zapisovat či hlásit? Aby se nestalo, že by někdo třeba podváděl.
Samozřejmě si vedu i svojí vlastní statistiku, ale jinak je nahoře speciální kniha na zapisování. My jí říkáme kniha hříchů. Můžeme se zapsat pouze jednou denně, počítá se tedy pouze jeden výstup za den. Na Kleti ale spoléháme na čestné chování. Osobně si myslím, že je zde docela dobrá parta lidí, kteří nemají zapotřebí nijak podvádět a zapisují si opravdu jen to, co je pravda.
Člověk nemusí být matematik, aby si spočítal, že váš loňský výkon představuje někdy i více výstupů za den. Jak tedy docílíte takového počtu?
Je to tak, že když je například státní svátek, tak den předtím se chodí na noční výstupy. Když tam přijdeme třeba za deset minut půlnoc a počkáme tam do druhého dne, tak máme jeden bonusový výstup navíc. To je ale jen před státním svátkem. Nicméně hlavní způsob, jak se nahánějí výstupy, představují dvě akce, které se na Kleti každoročně pořádají. První z nich je takzvaný Himalájský tygr. Ten se koná prvního května a startuje v sedm ráno na parkovišti pod Kletí. Devět hodin pak chodíme pořád nahoru a dolů. Tady se dá nahnat nejvíc výstupů, můj rekord je deset, ale jsou i tací, kteří dokážou za těch devět hodin dát Kleť třeba patnáctkrát. Druhá akce se jmenuje Himalájský medvěd a koná se v prosinci. Oproti tygrovi trvá ale jen šest hodin, nicméně princip je stejný. Takhle se docílí většího počtu výstupů, než je dní v roce.
Zároveň si ale nemůžete dovolit ani jeden den vynechat. Co například děláte, když onemocníte?
Je to samozřejmě v tomhle ohledu složitější, ale zase musím říct, že já moc nemarodím. Čas od času se na mě chytne nějaká rýma nebo viróza, ale za ty čtyři roky mě zatím nesložilo nic většího. Horší je, když doma chtějí jet třeba na dovolenou nebo na vícedenní výlet.
A jak to v takovém případě řešíte?
Například loni jsme byli na tři dny v Maďarsku. Odjížděli jsme v pět hodin ráno, v jednu v noci jsem vyrazil na Kleť, abych přišel o co nejmíň výstupů. Při návratu zase přijedeme třeba v osm večer, takže jen vyložím všechny doma, převleču se a hned vyrazím nahoru. Loni jsme byli asi ještě na dvě noci v Rakousku, ale to bylo všechno. Uvidíme, jak to bude letos.
Jaké vůbec byly vaše začátky? Bylo těžké si zvyknout na to, že musíte vyrazit každý den?
Jak už jsem říkal, začínal jsem kvůli hubnutí s kamarádem, který ze začátku nevěřil, že u toho vydržím. Ale chytlo mě to první rok jsem měl hned 150 výstupů. V začátcích mi mimo jiné pomohla i pandemie covidu, nikam se nemohlo moc necest, takže jsem se tomu mohl věnovat naplno.
Jak vůbec vypadá váš běžný den? Chodíte na Kleť ráno, nebo až odpoledne po práci?
Já už stabilně vozím všechny věci s sebou v autě. Když se vracím třeba z Budějovic a mám chvíli volna, tak toho využiju a rovnou si vyšlápnu přímo od parkoviště. Někdy to vyjde tak, že jdu už dopoledne, většinou je to ale večer, zhruba okolo šesté hodiny. Často se tam scházíme ještě s dalšími dvěma kamarády, ve skupině je to přeci jen lepší.
A jak dlouho vám zabere jeden výstup a sestup?
Pod lanovkou to je asi hodina. Když vyrazím z Českého Krumlova, tak mi cesta trvá dvě hodiny, je to přeci jen osm kilometrů.
V pravidlech tedy není stanovené, z jaké strany můžete na Kleť vyrazit?
Ne, je to čistě na nás. Většinou jsou to ale dvě hlavní místa, z nichž lidé vyrážejí. Jedním z nich je parkoviště pod lanovkou. Je to časově nejefektivnější a třeba pro Budějčkáky je to jasná volba. V Krumlově je to pak z Vyšného nad Hájovnou. Samozřejmě jsou i další cesty, ale tyhle jsou nejfrekventovanější.
Jaká z cest je vaší nejoblíbenější?
Když si můžu vybrat a mám čas, tak jdu nejraději tou z Krumlova, to se mi ale podaří spíš jen o víkendech, v týdnu většinou na procházky čas nemám a volím nejrychlejší trasu z parkoviště pod lanovkou. S ostatními Kleťáky máme také zavedenou takovou tradici, že se sejdeme v neděli v devět hodin ráno a vyrážíme nahoru společně. Říkáme tomu, že jdeme na snídani. Nahoře si pak dáme třeba polévku, pivo nebo čaj. Je to příjemně strávený čas.
Pro spoustu Budějčáků i Krumlováků je výstup na Kleť sváteční záležitost a nahoru se podívají jen párkrát do roka. Vy tam jste každý den, neleze vám už ten kopec někdy na nervy?
Samozřejmě, že nějaké drobné krize už přišly a někdy se mi nahoru opravdu nechce, to přiznávám. Ale nikdy to nebylo nic, co by mě od toho nakonec odradilo. Je to o tom dokopat se, aby člověk vyrazil z domova, když už jste na parkovišti, ta nechuť se vytratí. Hodně také pomůže, když člověk nejde sám. V týdnu jdu sám asi jen třikrát, jinak chodíme s dalšími dvěma kamarády. Když už má každý z nás po práci, sejdeme se na parkovišti pod lanovkou a jdeme nahoru. Díky výstupům jsem poznal spoustu fajn lidí. Každý výstup mě vždy nabije energií a cítím se po něm dobře.
Pro nohy to musí být pořádný záhul, máte nějaký fígl na to, aby nebyly další den příliš unavené? Nebo už si prostě zvykly?
Nohy už si zvykly a po klasickém výstupu, kdy jdu chůzí nahoru i dolů, už druhý den nic necítím. Ale po Himalájském tygrovi a medvědovi, při nichž dolů běhám, mě pak nohy bolí opravdu dost, hlavně stehna.
Co je podle vás na výstupech nejtěžší? Je to právě fyzický výkon, nebo je to spíše o hlavě?
Lépe se určitě překonává nějaký fyzický problém, mnohem těžší je ta mentální stránka. Když zazvoní brzo ráno budík, máte chuť ho zahodit. Ale když to překonáte, tak ten pocit nahoře stojí za to. Celý den je pak lepší.
V lesích okolo Kleti jste strávil asi opravdu dost času. Zažil jste tam nějaký nevšední zážitek?
Nijak zvlášť silný zážitek zatím ne. Jednou jsem ve tmě narazil asi metr od sebe na skupinku srnek, v tu chvíli jsem se lekl, ale jinak nic. Když jdu s čelovkou, tak koukám spíš před sebe, abych nešlápl vedle a něco si neudělal.
Jaké jsou vaše plány nejen na letošní rok? Chtěl byste se třeba dostat do statistik mezi členy klubu, kteří mají na kontě třeba i více jak šest tisíc absolvovaných výstupů?
Můj cíl je dostat se letos na hranici tisíce uskutečněných výstupů, tam bych měl být asi za osmdesát dní. Statistiky ale nijak podrobně nesleduji, samozřejmě vím o lidech, kteří v knize mají zapsané obrovské množství výstupů. Některá ta čísla jsou neuvěřitelná.
Je mezi členy klubu rivalita?
Bezesporu je, třeba loni jsem se o první místo přetahoval s Pavlem Kovačem, který mě nakonec překonal o tři výstupy. Vzpomínám si, že on zrovna ten rok běžel Beskydskou sedmičku, tedy nejdelší vytrvalostní závod u nás, a ještě ten den musel přijet a vyšlápnout si Kleť, abych ho nepředehnal. Tam byla ta rivalita znát. Loni to ale tak napjaté nebylo, ani já jsem do toho zpočátku roku nešel s tím, že bych to chtěl vyhrát. Ale po půl roce, když jsem viděl, že vedu a že by to mohlo klapnout, tak jsem do toho dal všechno.
Zbyde vám vůbec ještě čas na nějaký jiný sport či aktivitu?
Na nic jiného už opravdu moc času nezbývá. Jsou například lidé, kteří k výstupům ještě třeba i běhají, nebo běhají rovnou v rámci výstupů. Ale to by mě nebavilo. Jedinou výjimkou jsou v tomto ohledu Himalájský tygr a medvěd, kdy nahoru jdu svižně a dolů to pak také běhám. Rychlá chůze mi nevadí, ale běh mě prostě nebaví. Nicméně při těchto dvou akcích to jinak nejde, tak to musím vždy nějak překonat, abych dal aspoň o jeden výstup víc, než bych byl schopný dát je chůzí.
Existuje podle vás nějaká hranice v počtu výstupů, kterou je možná za rok absolvovat?
Myslím si, že pro mě osobně bylo maximum těch 386 výstupů, ale věřím, že jsou tam tací, kteří mají i na víc. Například Václav Bauer, který figuruje v dlouhodobých statistikách na předních místech. Také dominuje na Himalájském tygrovi, tam jej dlouho nikdo nepřekoná. Pro představu, za devět hodin byl schopen Kleť vyběhnout celkem patnáctkrát. To je výjimečný výkon.
Co vám osobně během těch čtyř let všechny ty výstupy na Kleť daly?
Myslím si, že to člověka změní k lepšímu. Zklidnila se mi mysl, nejsem tak nervózní a celkově se cítím prostě lépe. U mě to souviselo do velké míry i se ztrátou váhy. Minimálně pak musíte změnit chod svého denního režimu. Bez toho by to nešlo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
