Nikdy jsem neřekl to nejde nebo to neumíme. Hasič roku Miloslav Burián se nevzdává

S panem Buriánem jsme si povídali přímo na jeho domovské stanici v Holešovicích. Dorazila jsem v sobotu v deset ráno, když byl ve službě. „Každou sobotu uklízíme,“ přivítal mě. Mop do ruky jsem naštěstí nedostala, už měli hotovo. 

Jako hasič pracuje už 32 let a titul Hasiče roku bere jako ocenění celoživotního snažení. „Jsem hasičem od 18 let a vždycky jsem se snažil být platný, pomoci lidem. A to se teď zúročilo,“ řekl na otázku, co to pro něj znamená. 

Ocenění ale získal za zásah, který provedl ve svém volnu. Projížděl se na své milované motorce, když dojel k autům naštosovaným v místě, kde žádné dopravní omezení nebývá. „Říkám si kolona, co to asi je? Tak jsem na drzouna začal předjíždet a vidím autobus, auto a lidi, kteří chodí kolem a telefonují.“ Zastavil, zeptal se, co se děje a jestli nepotřebují pomoc. Potřebovali, v autě zůstala zraněná žena. 

„Zjistil jsem, že dveře jsou zaseknuté, otevřel jsem ty z druhé strany a viděl jsem, že paní je promodralá v obličeji. Najednou jsem se přepnul a jel v módu hasiče. Sice jsem tam neměl jednotku, choval jsem se ale tak, jako bych ji tam měl. Rozdával jsem rozkazy. Pánovi, který telefonoval, jsem řekl, ať se snaží o otevření dveří, další dámě ať zkontaktuje záchranku.“

„Zraněná paní se na mě podívala, lapavě dechla, to jsem věděl, že je zle. Zaklonil jsem jí hlavu a zkontroloval, jak je zaklíněná.“

Společně pak dveře vyrvali, zraněnou ženu vytáhl, položil na zem a začal resuscitovat. „Byl jsem plný adrenalinu a jel jsem až do chvíle, než přijeli hasiči z Jílového.“

Ženu si pak převzali záchranáři a transportovali do nemocnice, na následky zranění ale později zemřela.

„Jsem taková dobrodružná povaha. Chtěl jsem být policista, tankista, voják, řidič kamionu"

Proč si tak náročné povolání vybral, ptám se. „Jsem taková dobrodružná povaha. Chtěl jsem být policista, tankista, voják, řidič kamionu. Kde je nějaká akce, kde se něco děje.“

Vyučil se automechanikem a měl blízko k technice. „Myslel jsem si, že místo vojny půjdu k hasičům a budu tam jezdit s cisternou a náklaďákem.“ U toho si ale udělal specializaci na lezení, potápění, byl i vrtulníkový záchranář. Do civilu už se nevrátil.

Aby toho nebylo málo, pracuje ještě jako řidič u pražských záchranářů a zkušenosti z obou zaměstnání plně využívá. „Je perfektní, že se známe. Hasiči znají záchranáře, záchranáři hasiče. Propojení je velice úzké.“

Začínal na centrále, strávil tam třináct let. Pak přešel jako velitel družstva na Chodov a potom jako velitel čety do Radotína. „Vždy, když se změnila pozice, tak se změnila i stanice.“

Zajímá mě, jestli mají jednotlivé městské části z hlediska zásahů svá specifika. „Na centrále, tam je stará zástavba, hodně lidí, metro, úzké prostory, špatná průjezdnost, velká doprava, neustále se něco děje. Na Jižňáku byl v noci klid, nejezdily tam tramvaje, nic necinkalo. Ale ty výškové budovy. Nesmíme jezdit výtahem. A když byla nějaká událost nebo když hořel byt, bylo to samozřejmě od sedmého patra výš. To jste slyšeli, jak hasič lapá po dechu a sprostá slova lítají kolem.“

„V Radotíně, kde je to dál od centra i od dalších posilových stanic, jsou hasiči v menším kolektivu a jsou zvyklí na to, že si vše musí udělat sami, že jim pomoc přijede za dlouho.“

Na Radotín má celkově dobré vzpomínky. „Je tam ticho, je to u lesa, je tam klid a vzduch tam voní. A perfektně tam vaří,“ říká zasněně. Na většině hasičských stanic si totiž vaří sami. A v Radotíně je to tak, že vaří ten, kdo dané jídlo umí nejlíp.

„My se snažíme vždycky všechno dotáhnout do konce, neexistuje zásah, který bychom nedodělali "

Kromě Prahy vyjížděl pomáhat do dalších částí republiky, po tornádu na Moravu nebo bojovat s požárem v Hřensku. V roce 2015 byl vyslán do Nepálu, kde udeřilo ničivé zemětřesení. 

Byl v rámci odřadu s polní nemocnicí, starali se o její technické zajištění. S doktory a sestrami vše postavili, pomáhali se zraněnými, udržovali chod tábora. Vyjížděli ale i do terénu. „Vzali jsme dodávku, doktora, sestru, vybavení a vyjeli jsme o kousek výš. Tam jsme rozbili stan a dělali jsme prvotní ošetření vesničanů, kteří přijeli do údolí."

Strávil tam 16 dní. „Je do doba na to, že zhubnete asi devět kilo.“

„Ze začátku to bylo hustý. Dorazili jsme necelý týden po zemětřesení a byla to doba, kdy začali lidé z hor přicházet do města. Přišel tam malý kluk, který měl zlomené obě ruce. Podebrané, měl gangrénu. Že na něj spadly kameny a táta ho poslal do údolí, jdi podle řeky, dojdeš do města a tam ti pomůžou. Bylo mu deset.“

Na památku si na levou ruku nechal vytetovat mantru Om mani padme hum, která má měnit negativní emoce.

To, že vždy nejde efektivně pomoci, je pro pana Buriána na práci ten nejvíc frustrující aspekt. Nikdy to ale nevzdává. „Nikdy jsem neřekl: to nejde nebo to neumíme. Viděl jsem to i v nějakém americkém filmu, že tam hasiči nechali kolegu, že už mu nemohou pomoct. My se snažíme vždycky všechno dotáhnout do konce, neexistuje zásah, který bychom nedodělali nebo, že bychom tam někoho nechali.“

„Hasič leží a plat běží. To se říkalo dřív a rozhodně to není pravda"

„V 90. letech jsme vyprošťovali ve Čtyřkolech u Benešova, kde to zavalilo studnaře. Přijeli jsme z Prahy, spustili jsme se do studny a začali jsme dělat. On žil, byl v kaverně, do které jsme se dostali. Byl jsem na laně, jeho tělo jsem měl mezi nohama, vytahoval jsem kameny kolem něj do kýble a kluci to vytahovali nahoru. Najednou se to sesypalo, sevřelo mi to nohy a slyšel jsem, jak křičí: zastřelte me, řekněte Marii, že ji miluju.“

„Zachránili jsme ho. A to byl jediný člověk, který za námi přišel a poděkoval, že jsme mu zachránili život.“

Jsem překvapená, čekala bych, že za hasiči budou bonbonierami a flaškami chodit lidé stejně jako za doktory. Podle pana Buriána ale mají mnohdy zkreslené představy o jejich práci. „Hasič leží a plat běží. To se říkalo dřív a rozhodně to není pravda. Neustále něco děláme, furt jsme v běhu. Ať je to příprava techniky, školení, výcviky, zásahy, práce na sobě." 

Když jsme u těch předsudků o hasičích, zajímá mě, kolik za život zachránil ze stromů koťátek.

„To je velice nevděčné. Docela dost hasičů je pokousaných, kočka totiž bývá vyděšená. Stalo se mi, že jsem tam vylezl, zajistil se, chytl jsem ji, dal ji do pytle, zavázal ho a dal si ho k pasu. Jenže v tom pytli byla díra. Lezu, podívám se dolů, vidím packu s drápy, která mi sekla do zadku,“ směje se.

„Dobrá parta je strašně důležitá, všichni by si měli sednout. Když se to nestane, je to problém"

Když se ptám na zásah, na který nikdy nezapomene, do řeči panu Buriánovi moc není. „Zažil jsem, když nám na zásahu zemřel kolega. To bylo v Radotíně. Ve Zvoli hořela lakovna a on tam šel. Bylo to v protisměně. Přijel jsem ráno do práce, všichni seděli se sklopenýma hlavama a když se se ptal, co se děje, řekli: my jsme se nevrátili všichni.“

Jak se s takovými zážitky člověk popere? „Každý s tím musí nějak vyrovnávat individuálním způsobem. Většinou na to nemyslet a jedeme dál.“ S tím pomáhá i kolektiv, parta lidí, se kterými tvoří perfektně fungující tým. Sám má na starosti často i výcvik a vidí, jak na sobě pracují a zlepšují se. „Dobrá parta je strašně důležitá, všichni by si měli sednout. Když se to nestane, je to problém. U zásahu, když se dělá ve stresu, pod psychickým i časovým tlakem, tak to musí secvaknout.“

Parťáky teď ale hledá těžko, o práci hasiče velký zájem není. Čím to je? „Netuším. Mám sedmnáctiletého syna a ten chce být policistou. Když jsem mu říkal, ať jde k hasičině, že může makat na sobě, cvičit, řekl, že je to moc velká zodpovědnost.“

Co by tedy mladým řekl, jak by je motivoval? „Přijďte mezi nás, stanete se hrdiny." Cítí se jako hrdina? „Asi jo. Rozhodně se nebojím.“