Třetí generace v Temelíně: Vnuk technika z výstavby se stará o nejadernou část

V elektrárně pracuje s nadsázkou téměř celá rodina, takže volba budoucího povolání byla jasná, ne?
Nikdo mě nenutil. Když jsem byl mladší, vůbec jsem to neřešil. Po třeťáku na učilišti jsem nad tím začal přemýšlet. Rodiče se mě zeptali, jestli bych nechtěl pracovat v elektrárně, a já si řekl, proč ne. Je to zajímavé a blízko mého bydliště. Ale myslel jsem si, že mě sem bez praxe nevezmou.

A vzali…
Ano, ale když jsem nastoupil a moji budoucí kolegové mě prováděli strojovnou, říkal jsem si, že se to snad nemůžu nikdy naučit.

V roce 2017 jste nastoupil na pozici strojníka sekundárního okruhu, stejně jako váš otec…
Ano, táta začínal také jako strojník a postupně se vypracoval až na mistra denní směny, což je takový technolog sekundárního okruhu.

Takže je váš nadřízený?
Přímý nadřízený není, ani by být nemohl. Ale má vyšší pozici a řeší víc personální věci, například výpomoci, když někdo onemocní nebo schvaluje tak zvané zajišťovací příkazy. Komunikuje s námi a zjišťuje, jestli můžeme pomoct jiné směně, když je odstávka a podobně.

Chodíte si někdy k němu pro radu?
Ze začátku mi samozřejmě radil. Dnes už méně, protože máme různé směny. Když něco nevím, řešíme to doma. Zeptám se ho na jeho názor a on mi poradí. Kolikrát je to i naopak, někdy se ptá i on mě, protože už tak často nepřijde přímo do provozu. 

Jak vypadá takový běžný den strojníka v jaderné elektrárně?
Protože se jedná o nepřetržitý provoz, je na začátku každé směny velmi důležité předat si s kolegou veškeré informace o provozu a stavu bloku. Pak projdu a zkontroluju celou technologii. Můj rajón je celý sekundární okruh na výrobním bloku, tedy nejaderná část elektrárny včetně turbíny. Každý v tom máme trochu jiný systém, odkud začneme, kde skončíme. Já to beru od shora dolů. To znamená, že zkontroluju zařízení od nevyššího patra strojovny ve 31 metrech až po „sklep“ na mínus devíti metrech.

Co všechno sledujete při takové pochůzce?
Pro mě je asi nejdůležitější poslouchat zvuky a sledovat technologii. Časem se dá odposlouchat, jak má dané zařízení znít. Dokážu podle toho odvodit, že je něco jinak. Když přijdu do práce a jsem na chodbě před strojovnou a slyším zvuk technologie, tak poznám, jestli jedeme naplno nebo jestli je třeba snížený výkon nebo odstavujeme. V technologii pak kontroluji například těsnosti různých spojů nebo chod čerpadel. Někdy provádíme i manipulace na základě pokynů operátora.

Co přesně po vás může operátor chtít?
Třeba chce jen něco zkontrolovat, například když na strojovně otvírá nebo zavírá nějakou armaturu z blokové dozorny, tak já zjistím na vlastní oči, zda tomu tak je, protože on se vzdálit z blokové dozorny nemůže. Chodíme odvzdušňovat nádrže, když je potřeba, kontrolujeme chod čerpadel nebo pozorujeme jejich najetí.

Takže jste takovými nohami operátora?
My tomu říkáme prodloužená ruka operátora. Jsme jeho oči, uši a někdy ruce.

A když je odstávka a turbína nepracuje, tak máte volno?
Právě naopak. Paradoxně, když se turbína odstaví, tak máme nejvíce práce. I když vyloženě nejsme ti, kteří turbínu rozebírají a kontrolují, to dělá dceřiná společnost ČEZ Energoservis, tak my musíme ručně zajistit zařízení tak, aby někdo jiný mohl bezpečně provádět další práce.

V elektrárně pracujete sedmým rokem, dá se říct, že už všechno znáte?
Upřímně, to bych neřekl, pořád se učím. Říkají to i kolegové, kteří jsou tu víc než dvacet let. Stane se, že tu jsou činnosti, ke kterým se člověk nedostane deset let a v hlavě to nezůstane. Ale ty pravidelné činnosti, ty už mám zaběhlé, v těch jsem si jistý. Ale pořád musím mít k zařízení respekt, bez toho by to nešlo. A také mám skvělé kolegy, díky kterým jsem se hodně věcí naučil, a na které se můžu spolehnout.  A díky kterým se do práce i těším.

A na co se těšíte, když jdete z práce?
Samozřejmě na svoji rodinu a malou dcerku, která mi padne kolem krku, když přijdu z práce domů. Aktivně hraju fotbal za malý vesnický klub deset kilometrů od elektrárny. Na hřišti si někdy připadám jako v práci. Nejsem sólista, ale týmový hráč. Občas se mi povede dát gól, ale větší radost mám, když ho dá spoluhráč, kterému na něj parádně přihraju.