Jeden svět uvedl odvážný dokument o válečné propagandě. Novinář Ondřej Soukup přiblížil divákům realitu současného Ruska

Spolu s diváky jste viděl dokument Pan Nikdo proti Putinovi. Šlo o autentické záběry ruského učitele Paši, který kvůli jejich natočení ze země musel odejít. Co na film říkáte vy jako odborník na Rusko?
Jednak je to věc pro mě osobní, protože tím, jak jsem vyrůstal v Moskvě před rozpadem Sovětského svazu, tak si pamatuju podobné záležitosti. A hlavně je to pro mě příběh nevěřitelné odvahy toho člověka bojovat a zničit si život. Dokud bude Putin naživu, tak on se tam samozřejmě nemůže vrátit, i jeho mámu za to vyhodili z práce. Ale je to možná i zdroj určitého optimismu vůči ruské společnosti.

Po promítání jste se Stanislavem Tumisem z Ústavu východoevropských studiích v Praze vedl pro diváky diskusi nejen o filmu, ale primárně o válce na Ukrajině a ruské společnosti. Jak jste se dostal ke spolupráci s Jedním světem?
Obecně se snažím jezdit na podobné akce a Jeden svět mám rád už dlouho, takže když mě oslovili, vůbec jsem neváhal. A speciálně od února 2022, kdy začala invaze na Ukrajině, jsem si řekl, že pokud to bude aspoň trochu v mých možnostech, tak nebudu odmítat téměř žádná pozvání. Protože to je aspoň něco, co můžu já dělat a čím můžu přispět.

Vy jste ale i autorem podcastu Českého rozhlasu Na Východ! zaměřeného na postsovětský prostor. Jaký byl ten prvotní impuls pro jeho založení?
Podcast připravuju spolu s Josefem Pazderkou, který s tím nápadem přišel. Šlo nám o to, že i když se o tom mluví ve zpravodajství, tak ne vždy je na to dost času. A spousta lidí se o rusko-ukrajinskou tematiku začala po únoru 2022 zajímat a chtěli vědět, jak se to stalo. Takže jsme si řekli, že zkusíme vytvořit nějaký nový pořad, který by jednak posluchačům předával naše bezprostřední zkušenosti, protože ono to je vždycky pro toho posluchače zajímavější, když ví, že my víme, o čem mluvíme, protože jsme tam byli. A taky abychom v něm vysvětlili nějaké pozadí těch událostí, proč a jak se to stalo a zveme si tam i hosty. Ze začátku jsem ani nevěděl, že se to stane tak populární, ale zjevně jsem se mýlil, protože nám hodně lidí říká, že ten náš obsah je zajímavý a že se díky němu dozvěděli nové informace.

Když bychom se trochu vrátili, tak vy momentálně spolupracujete s Českým rozhlasem. Dříve jste ale působil i v Hospodářských novinách nebo Člověku v tísni. Když byste se na svou kariéru podíval zpětně, co z toho vás asi nejvíce ovlivnilo a řekněme změnilo v člověka, kterým jste dnes?
Původně jsem studoval archivnictví, ale už tehdy na univerzitě mě fascinoval postsovětský prostor. A všechno, co jsem od té doby dělal, tak se ho nějakým jako způsobem týkalo. Takže si z toho dělám legraci, že to je v celku jedno, jakou práci dělám, protože pokud mi to umožňuje se zabývat tady tím prostorem a ještě mi to zaplatí složenky, tak to je bezvadný. Samozřejmě ty roky v Člověku v tísni byly zajímavé a bylo to velké dobrodružství, ale novinařina mi dává prostor vidět nové věci a můžu tam dělat to, co mě baví.

Zmínil jste, že jste studoval archivnictví. Jak se stalo, že jste nakonec úplně změnil směr a stal jste se publicistou?
Já jsem původně chtěl jít studovat žurnalistiku, ale tehdy byl ještě jiný režim a rodiče se báli, že by to nemuselo být úplně bezpečné. Takže jsem šel na archivnictví, protože mi to připadalo jako užitečný obor. Ale už po škole jsem jednou dvakrát do měsíce psal na volné noze a v roce 2006 jsem se potkal se svou budoucí manželkou, za kterou jsem se přestěhoval do Moskvy. Ona tam pracovala v ruské redakci Svobodné Evropy. A já jsem si říkal, co v té Moskvě budu dělat, tak jsem zašel tehdy za šéfem zahraniční redakce Hospodářských novin a řekl jsem mu: „Nechceš mít moskevského dopisovatele?“ On s tím souhlasil a od té doby, to znamená od roku 2006, to dělám.

Když jste se do Moskvy přestěhoval za manželkou, tak to nebylo poprvé, co jste tam žil. Ve svých 12 letech jste se tam, tehdy ještě do Sovětského svazu, přestěhoval s celou rodinou. Jaké to pro vás tehdy bylo, odjet do úplně jiné země, a jak se na to díváte dnes, s odstupem času?
Když je vám 12, tak samozřejmě nechcete měnit ani školu, a už vůbec ne stát. V Moskvě to pro nás bylo něco úplně jiného a jakmile byla možnost, tak jsem se snažil vracet se do Prahy. A když jsme se v roce 1989 konečně vrátili, tak jsem si říkal, že prostě aspoň deset let nechci o Rusku ani slyšet. Samozřejmě to dopadlo přesně opačně. Byl v tom ale rozdíl, bydlet v tehdejším Sovětském svazu a několik let později, když jsem tam odjel za manželkou. To už byla úplně jiná země.

Říkáte jiná země. V tom dokumentu ale byli vidět lidé, kteří bezmezně věří Putinovi a jejich nároku na Ukrajinu. Vnímáte vy, jako někdo, kdo v Rusku několik let žil, nějakou naději ohledně ruské společnosti, že by se to mohlo změnit? Nebo tam převládá jeden názor a lidé jako Paša jsou v menšině?
Je důležité vědět, že Rusů je 140 milionů. Nejsou to jenom etničtí Rusové, nejsou to jenom pravoslavní. Rusové jsou takový konglomerát. A když se podíváme na jejich dějiny jen ve 20. století, to jsou samé revoluce a války. Ale i přes to se vždy objevila nová generace plná nezávislých například básníků, kteří i když vidí ty důsledky, tak se vždy objeví další. Co se týká toho názoru, tak to není jednoduché. Provádět sociologické výzkumy během války nejde jen tak, je třeba zkoušet nové metody. Podle posledních relativně přesných výsledků je opravdových zastánců války zhruba 10 až 15 procent a těch lidí proti válce, proti režimu, je zhruba 20 procent. A ten zbytek je prostě nějak někde mezi.