Vojenský újezd Boletice je jedním ze čtyř podobných území v Česku

Historie vojenských újezdů, které umožňují cvičit armádu v prostředí co nejpodobnějším skutečnému boji, se v českých zemích začala psát už za Rakouska-Uherska. Tehdy vznikla první trvalejší zařízení, zvané tehdy vojenské tábory, které se pak na konci 40. let minulého století přeměnily na uzavřené vojenské újezdy. Do roku 1989 jich bylo na území ČR osm, část z nich po srpnu 1968 využívala sovětská okupační armáda. Po pádu komunistického režimu a snižování stavu armády byla část újezdů zrušena a zůstaly jen čtyři.

Před vznikem újezdu bylo Boleticko jen řídce osídleno, před druhou světovou válkou hovořila naprostá většina obyvatel německy. Po Mnichovu připadla zdejší oblast Třetí říši a po osvobození byla většina zdejších lidí odsunuta. Na téměř vylidněném území vznikl v květnu 1947 vojenský výcvikový prostor, přeměněný o tři roky později ve vojenský újezd. Území ležící na Šumavě blízko rakouské a západoněmecké hranice se rychle stalo místem intenzivního výcviku.

Do roku 1960 v důsledku ostrých střeleb prakticky zmizely veškeré památky na někdejší osídlení, z vesnic zbyly v lepším případě trosky. Něco ale přežilo, třeba románský kostel sv. Mikuláše z poloviny 12. století, který leží na vrchu Olymp, dnes už za hranicemi újezdu. Ten stále intenzivně využívá armáda, konají se zde bojové střelby dělostřelců i letectva. Díky malé přehradě na Louteckém potoce je v Boleticích možné cvičit i hluboké brodění tanků nebo další činnosti spojené s vodou.