DRBNA HISTORIČKA: Kanovnická bývala slepou ulicí. Zmizela kvůli ní i Prašná věž

Na obrázku se představuje momentka v Kanovnické ulici před rokem 1912. Lze to odhadnout podle toho, že zcela vzadu je slabě vidět rohový dům Lannovky, původně klasicistní, kde byla poté postavena rakouská banka. Momentka proto, že lidé jsou v pohybu. Vpravo na rohu Kněžské zaujme velká hmota budovy, ve které sídlil od roku 1949 ONV. Původně německá obecná škola. Školy se stavěly do výšky mimo jiné proto, že místnosti tříd podléhaly hygienickým předpisům (výška stropu, obsah krychlových metrů na jednoho žáka atd.).

Kanovnická byla až do roku 1829 slepá ulice. Končila před Mlýnskou stokou mohutnou hradební věží vysokou 30 m a zvanou Prašná věž, poněvadž v ní byl ve středověku sklad střelného prachu. Někdy později věž Břidlicová dle krytiny střechy. O Prašnou věž přímo vypukl v roce 1829 kompetenční zápas mezi úřadem purkmistra a krajským úřadem. Purkmistr a věž prohráli.

Kanovnická je krátká ulice, ale sídlilo v ní pár vlivných obchodníků a živnostníků, kteří hlasitě požadovali stržení Prašné věže. Purkmistr Vincenc Strandl (byla po něm později pojmenována ulice, dnes Weissova) řekl jasně, že gotická Prašná věž se bourat nebude. Navrhl protáhnout ulici vedle věže, nebo v přízemí věže vytvořit bránu. Podobně jako v Praze Prašná nebo Jindřišská věž.

Obyvatelé Kanovnické včetně pokladníka krajského úřadu si stěžovali u krajského úřadu a vydupali si, že krajský úřad nařídil purkmistrovskému úřadu, že musí Prašnou věž zbourat. Navíc to odůvodnil názorem, že hradební věž ulici hyzdí.

V tom čase protažení Kanovnické do Lannovky nemělo takový obchodní význam jako po postavení nového nádraží v roce 1908. Krom toho kolem roku 1820 byla postavena Rudolfovská jako císařská silnice do Třeboně a Vídně, přičemž se později mluvilo o tom, že by Rudolfovská mohla být protažena přes sady do Hroznové. Zajímavé na tom je, jak obchodníci chtěli prodlužovat ulice přes sady (též z Plachého ulice) bez ohledu na význam sadů, co by zeleně či plíce města.

Na obrázku vpravo stojí část domu č. 2, průčelí do náměstí, s nápisem Josef Slad, obchod s papírem. Od roku 1939 převzal obchod Alois Dolejš. Jinak dům Försterů s oblíbeným hračkářstvím. Za socialismu do náměstí Parfumerie a nově proražené krátké podloubí, aby ulehčilo průchod z náměstí do Kanovnické.

Další dům č. 4 byl přestavěn pro obchodní dům firmy Sadovský. Za socialismu Dům látek podniku Textil. Nahoře sídlilo učňovské středisko, přesněji Střední odborné učiliště, úsek praktického vyučování. Podnik Textil měl v Kanovnické ještě prodejnu Ela, punčochy, galanterie a obchod Móda. Na konci ulice vlevo budova Svazarmu a vpravo dům U Ještěra, kde např. expres opravy podvrknutých dámských podpatků. Kanovnická měla a má kostrbatý povrch z velkých kostek.

V 50. letech 20. století dosáhla Kanovnická limitu dopravy. Od roku 1949 jezdily tudy trolejbusové linky č. 1, 2 a 4 v obou směrech. Po pár letech jen jedním směrem a potom pouze linka č. 4 zvaná okruh. Šikovná byla zastávka u záložny. Cestující z Pražské, Palačáku nebo ze Čtyráku byli hned na náměstí.

Deník ČB ze dne 19. ledna 2007 uveřejnil rozhovor s řidičem dopravního podniku, který Kanovnickou jezdil. Mimo jiné uvedl, co se mu přihodilo, když musel dupnout na brzdu. Ženská přecházela ulici, předpokládal, že přejde, ale uprostřed se zastavila a shýbla. „Jel jsem od spořitelny Kanovnickou nahoru na Lannovku, dup jsem na to, lidi začali padat a nadávali mi. Potom říkala, že se shýbla pro propisku.“