VIDEO: Medikem roku je i rodák z Prachatic

Soutěž zručnosti, dovedností, ale i zábavy přilákal do Jindřichova Hradce medikům ze čtvrtých až šestých ročníků lékařských fakult z České republiky. Čtvrtý ročník klání s názvem Medik roku, který pořádá společnost Jihočeské nemocnice a který každý rok hostí jedna z nemocnic na jihu Čech, letos přilákal devatenáct pětičlenných týmů. Ty se utkaly ve dvanácti soutěžních disciplínách. 

Studenti si tak pod vedením jindřichohradeckých lékařů na moderních trenažérech vyzkoušeli například videolaryngoskopii u dítětě, resuscitaci dítěte, interní hrátky, endoskopické laparoskopické dovednosti na trenažeru, kanylaci periferní žíly, řešení kritického stavu dospělého či simulaci porodu. Pořadatelé chtěli, aby medici nejen soutěžili a bavili se, ale aby se také něco naučili. Navíc součástí projektu je i odměna všem soutěžícím v podobě placené stáže.

Letošnímu ročníku Medik roku kraloval tým 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jehož platným členem byl Martin Debnar z Prachatic.

Medikem roku se s týmem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze stal Martin Debnar z Prachatic.

Další jihočeskou stopu v soutěži zanechali také Minh Ngoc Trinh z Vitějovic u Prachatic a Tomáš Vobořil ze Záhoří u Jindřichova Hradce. Ti reprezentovali Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni. A právě trojice z jihu Čech, byť ve službách fakult z jiných krajů, ochotně odpověděla na několik otázek.

Minh Ngoc Trinh z Vitějovic u Prachatic a Tomáš Vobořil ze Záhoří u Jindřichova Hradce reprezentovali Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Plzni.

Jak jste se o soutěži dozvěděli?
Minh Ngoc Trinh: Já už o ním vím dlouho, protože první ročník probíhal přímo v Prachaticích. Medik roku navíc kontaktoval náš fakultní spolek Medicus Pilsensis, abychom jim pomohli s propagací. Takže už předchozí ročníky jsme se trošku na soutěži podíleli, abychom povědomí o projektu rozšířili mezi další studenty.

Takže přirozeně jste soutěž chtěli vyzkoušet na vlastní kůži?
Tomáš Vobořil: Už vloni jsem se chtěli do soutěže nominovat, ale netušili jsem, že je o ní tak obrovský zájem a registraci jsme podcenili. Letos jsme si řekli, že se prostě dostaneme. Byl jsem zrovna na očním na ambulanci, musel jsem na chvilku odejít na chodbu a na mobilu v čekárně jsem tým registroval. Bylo přesně dvanáct hodin, týmy s registrací o dvě a půl minuty později už se nedostaly.
Martin Debnar: O akci jsem se dozvěděl od prachatického doktora Liptáka, který je jedním z iniciátorů akce. Když se konal první ročník soutěže, byl jsem ve druháku, trošku jsem pomáhal a už tehdy jsem věděl, že se akce budu chtít zúčastnit. Každý rok jsem sledoval a teď v pátém ročníku to vyšlo a myslím, že právě pátý ročník je optimální.

Jak jste sestavovali tým?
Minh Ngoc Trinh: Jsme kamarádi z pátých a šestých ročníků. Tým jsme sestavili na základě kamarádství a ne strategie. Myslím, že je to tak u všech. Témata disciplín jsme se dozvěděli při příjezdu do dějiště soutěže, takže ani strategii plánovat nemůžeme. Navíc to, že vyhrajete je milé, ale pro nás je výhra, že tu vůbec můžeme být.
Martin Debnar: Tým jsme nesestavoval já, ale kamarád. Oslovil mě na začátku akademického roku. V týmu nás bylo pět, všichni muži a všichni z pátého ročníku. Dohromady nás dal kapitán Pavel Novák, kterého jsme znali všichni, ale tím hlavním spojujícím prvkem byl zájem.

Připravovali jste se na soutěž?
Martin Debnar: Cílená příprava nebyla. Jednou jsme si byli zkusit kanilaci periferní žíly. Na praxi jsme tento úkon dělali několikrát, ale pak to půl roku člověk nedělá a přeci jen je lepší si to osvěžit. Jednou jsme si byli vyzkoušet i laparoskopickou simulaci.

Už víte, jakou specializací byste se chtěli zabývat?
Minh Ngoc Trinh: Ráda bych pracovala na pediatrii. Rozeslala jsem životopis do českobudějovické a plzeňské nemocnice, tak snad to vyjde, i když uznávám, že menší nemocnice mají atmosféru.
Tomáš Vobořil: Já bych rád na chirurgii nebo ARO. Zrovna zde v Jindřichově Hradci je ARO skvělé, několikrát jsem zde byl na praxi, s mnoha doktory si tykám. Je zde skvělý kolektiv. Znám hodně doktorů, kteří jsou garanty soutěžních disciplín. Když jsme přišli na disciplínu Řešení kritického stavu u dospělého s garantem Janem Jakubem Hájkem, už ve dveřích se na mě usmál a pak se ptal týmu, kdo z nás by chtěl dělat na ARO. Mě rovnou vyloučil a před všemi poznamenal, že o mě to ví. Bylo to milé.

Jaká byla vaše představa o soutěži a jaká je realita?
Minh Ngoc Trinh: Díky tomu, že s organizátory komunikujeme delší dobu a díky studentům, kteří se účastnili předchozích ročníků jsem tušili, jak akce probíhá.
Tomáš Vobořil: Viděl jsem i videa z loňska a podle nich jsem se připravoval. Obvolal jsem kliniky u nás, na urologii měli laparoskopii, na ARO jsem si vyzkoušel resuscitaci. Není to o obrovské přípravě, ale jako student pátého ročníku, jsem ještě některé věci nestudoval, a chtěl jsem být plnohodnotnou součástí týmu. Začátek soutěže nám docela vyšel, teda kromě jedné disciplíny. Nepoznali jsme pneumotorax, byli jsme celkově nesehraní, zpanikařili jsme. Pak jsme byli na laparoskopii, ta už dopadla dobře, což je celkem obdivuhodné po seznamovacím večírku. Vůbec, ten je tako pěkná „zrada“ od pořadatelů. Uspořádat pro nás party před soutěžním dnem. Bylo to náročné.