Šarlota Hambergerová je osmadvacetiletá rodačka z Českých Budějovic, která v současné době stojí v čele neziskové organizace Spolu s vámi, pod níž spadá i bývalý projekt Nadačního fondu Českého rozhlasu Návštěvy POTMĚ. Kromě navštěvování osamělých seniorů se organizace prostřednictvím svých workshopů snaží vzdělávat společnost v oblasti práce s lidmi se zrakovým handicapem.
Jako ředitelka organizace Spolu s vámi působíte letos už třetím rokem, předtím jste pracovala v rámci projektu Návštěvy POTMĚ. Co vás k této práci přivedlo?
Cílem projektu Návštěvy POTMĚ, který tehdy spadal pod Nadační fond Českého rozhlasu, bylo propojovat nevidomé v produktivním věku se seniory a zaměstnávat je. Já jsem v té době ještě studovala a říkala jsem si, že by bylo fajn mít nějakou takovou brigádu, protože jsem věděla, že zrovna taková práce by mě naplňovala a bavila. Tak jsem se přihlásila na výběrové řízení, byla jsem vybrána a začal jsem navštěvovat seniory v Českých Budějovicích. To se psal rok 2018. O rok později ale projekt končil a jelikož jsme měli už pěkně rozvinutou síť klientů a přišla nám strašná škoda, aby to vyšumělo do prázdna, rozhodli jsme se spolu s dalšími návštěvníky založit neziskovou organizaci Spolu s vámi a tím pokračovat v činnosti.
A jak jste se dostala k tomu, že nyní vedete celou organizaci?
Ředitelkou Spolu s vámi jsem byla zvolená v roce 2019 správní radou organizace. Od nadačního fondu jsme si vypůjčili značku a aktuálně nabízíme dvě služby. Jednou z nich jsou Návštěvy POTMĚ pro seniory, druhou jsou pak workshopy a školení pro nejrůznější věkové skupiny lidí.
Co je náplní vaší práce?
Je to kompletní administrativní chod organizace. Je nás teď v týmu deset, takže se jedná především o udržení organizace v chodu, zajištění financování nebo správné vyúčtování grantů. Ale zároveň se pořád snažím udržet se v terénu. Takže když je potřeba, vyjedu na nějaký workshop, abych úplně nevypadla ze cviku. Mám také svoji stálou skupinku klientů Návštěv POTMĚ v Českých Budějovicích, za nimiž docházím.
Spolu s vámi je celorepubliková organizace, kde všude působíte?
Zatím ne úplně všude, trochu nás trápí severní Morava, kde se nám nedaří se zaháčkovat. Ale jinak v současnosti působíme napříč celou zemí, například v Praze, Olomouckém a Jihočeském kraji, v Brně, Plzni, Mělníku a mnoha dalších městech.
Na čem závisí to, v jakém regionu tedy působíte?
Jsou zde dvě věci, které na sebe musí navazovat. První je, že musíme najít šikovného a vhodného člověka, který by mohl poskytovat služby u seniorům. To není úplně jednoduché. Návštěvy POTMĚ nejsou totiž jen o tom, že si jdete si s klientem popovídat. Mnohdy je to třeba i o doprovázení člověka v terminálním stádiu nemoci a podobně. To je psychicky velmi náročná věc. Zároveň ten člověk musí být i zdatný co se prostorové orientace týče, musí být také samostatný a nesmí se bát cestovat i na místa, kde předtím nikdy nebyl. Nalézt takového zrakově handicapovaného člověka není opravdu jednoduché. A v momentě, kdy se nám to podaří, můžeme začít hledat klienty v daném regionu. Opačný postup se nám neosvědčil. Zároveň se do toho také promítá i naše finanční situace, musíme mít jistotu, že dalšího zaměstnance dokážeme zaplatit. V současnosti máme deset zaměstnanců.
Jak vlastně taková návštěva probíhá?
První návštěva funguje tak, že na ní vyrazí pracovník s doprovodem, který zrakový handicap nemá. Místo, kde klient pobývá, si s ním projde a naučí se orientovat v daném prostoru. V praxi to znamená třeba se naučit, jak se dostat ze zastávky autobusu až ke klientovi. No a na ostatní návštěvy pak už pracovník chodí sám. Zde je důležitá právě již zmiňovaná schopnost naučit se trasy nazpaměť, klientů má pracovník víc.
Jaké nástrahy na zrakově handicapovaného při návštěvách nejčastěji čekají? Stává se třeba někdy, že za nějakým klientem není vůbec možné se dostat?
Ano stává. Je to především špatná dopravní dostupnost nebo zcela nevhodné umístění domu, kde klient bydlí. Já sama jsem zažila případ, kdy jsem měla dojíždět za klientkou do Třeboně. Kromě toho, že bydlela asi 3,5 kilometru od nádraží, tak k ní vedla jen hlavní silnice bez chodníku a její domeček byl navíc ještě pod úrovní silnice. Aby toho nebylo málo, měla paní na zahradě vlčáka. Takže to byl případ, kdy návštěvy prostě nebylo možné uskutečnit. Nepřipadá ani v úvahu, že by se návštěvník s někým musel například přepravovat za klientem autem.
A dojíždějí někteří klienti i za vámi?
Ne, snažíme se specializovat na seniory, kteří nejsou tak mobilní a ze svého místa se často téměř nedostanou. Takoví lidé pak strádají samotou, protože mnohdy už třeba nemají ani žádnou rodinu. Nebo jí mají, ale nemá tolik času, kolik by potřebovali. Jsou to často lidé, kteří jsou například ležící, a to i v nějakých zařízeních pro seniory. Ti si nemohou dojít nikam do klubovny nebo na akce pořádané zařízením, v němž jsou umístěni, využívají pak našich služeb.
Takže své služby nabízíte i v domovech pro seniory?
Ano, nabízíme zde buď individuální návštěvy přímo na pokojích klientů, nebo i různé skupinové návštěvy, například přednášky, skupinová vystoupení, setkávání se psi a podobně. Mnoho seniorů mělo kdysi doma zvíře, které si s sebou do zařízení nemohli vzít, takže je i takto aktivizujeme. Házejí jim třeba aporty, tím také rehabilitují. Velice to ale záleží na konkrétní domluvě. Princip všeho je takový, že návštěvy nejsou o tom, že my něco naplánujeme a pak s tím už nehýbeme. Zejména u individuálních návštěv jeprogram zaměřený na to, co daný klient zrovna požaduje. Já si například připravím čtení, ale on by si raději povídal, tak si prostě povídáme, nebo děláme zase jiné činnosti. Je to opravdu různorodé.
Vyžadují návštěvy od vás i nějakou podrobnější přípravu na nějaké téma o kterém víte, že jej klient má například rád nebo že je pro něj typické?
Přesně tak. Většinou na konci každé návštěvy se pracovník klienta zeptá, co by chtěl dělat příště, a také zdali už jej něco napadá, nebo jestli si má program vymyslet sám. Docela často se nám ale stává, že klienti chtějí, abychom je překvapili a přišli s něčím sami. Nicméně pokud o nějaké téma nebo činnost projeví zájem, snažíme se jim vyhovět a připravit se na to. Zároveň se snažíme napárovat klienta s pracovníkem tak, aby měli podobné zájmy. S tím souvisí i to, že v našem týmu je celkem zajímavá skladba lidí. Od sociálních pracovníků, přes učitele jazyků až po bývalou novinářku, která dvacet let pracovala v České televizi.
Kolik takových návštěv se dá v průměru zvládnout?
Je to velice individuální, někteří pracovníci chodí na několik návštěv týdně, někdo za týden zvládne navštívit i padesát klientů. Hraje v tom roli také to, kde se se klient nachází. Pokud je to v zařízeních pro seniory, dá se těch návštěv zvládnout i několik najednou. Ty ale mnohdy trvají kratší dobu, zejména s ohledem na zdravotní stav seniora. Průměrně jedna návštěva zabere zhruba hodinu.
Spolu s vámi kromě Návštěv POTMĚ organizuje také různé workshopy třeba na školách nebo pro firmy. Kam si vás zvou nejčastěji?
Je to velmi namixované, ale většinou jsou to základní a střední školy. Máme velmi pěkně rozvinutou spolupráci například se Zdravotně sociální fakultou Jihočeské univerzity, kde teď už pravidelně školíme budoucí záchranáře o tom, jak správně pracovat s pacientem, který trpí zrakovým postižením. Školili jsme ale také například budoucí porodní asistentky, zdravotní sestry, úředníky státní správy nebo třeba uvaděče v divadlech a mnoho dalších profesí.
A témata těchto workshopů jsou také individuální a šitá na míru jako návštěvy?
Přesně tak, worskshopu předchází velká příprava, musíme se zaměřit na to, co je důležité pro dané odvětví. Například pro děti na základních školách či dětských táborech je důležité, aby vůbec uměly nějakým způsobem se zrakově handicapovým člověkem komunikovat. Aby jej dokázali správně převést přes přechod nebo aby věděli, že zrakový handicap není jen slepota, ale že máme různé stupně postižení a podobně. U porodních asistentů poté zpravidla lektorují kolegyně, které už mají své děti a zaměřují se na to, co je důležité ve vztahu ke zrakově handicapované rodící ženě.
Je o workshopy velký zájem?
Ano, obecně je. Záleží to ale i na konkrétním období v roce. Hodně jsme vytížení třeba přes letní prázdniny. Letos jsme dokonce stihli proškolit až okolo tisícovky dětí. Ke konci roku je pak zájem trochu menší.
Máme za sebou rok 2022, jak byste ho zhodnotila? Byl v něčem jiný než ty předchozí?
Nepochybně byl. Do čela organizace jsem se dostala na konci roku 2019, v následujících dvou letech jsme kontinuálně bojovali s protiepidemickými opatřeními. Letošní rok se tak nesl ve znamení růstu, velkých změn a načerpávání nových zkušeností. Změnili jsme také vizuální identitu pomocí nového loga, což nám podle mého názoru pomohlo v tom, abychom si ujasnili, kam vlastně patříme a co vlastně děláme. Radost mi udělalo také to, že se povedlo projekt stabilizovat i po finanční stránce.
Vy sama jste stála u počátků celého projektu. Jak se organizace Spolu s vámi v průběhu těch několika let proměnila? Splnila se vaše očekávání?
Bezesporu to moje očekávání předčilo. Na začátku nikdo z týmu nevěděl, jestli se nám vůbec podaří přežít první rok či nikoli. Dnes se na nás obrací lidé s tím, že s námi mají již nějakou zkušenost, či o nás zkrátka vědí. To je velká změna oproti době, kdy jsme začínali. Lidé s námi mají dobré zkušenosti, a tak si nás zvou na workshopy či návštěvy dál. Účastníme se také různých odborných konferencí, snažíme se růst do všech směrů.
Jaké je vůbec v české společnosti povědomí o zrakovém handicapu?
Řekla bych, že se to hodně lepší, ale je před námi ještě spousta práce. Nutno podotknout, že to hodně přibrzdil covid, protože když chceme někomu se zrakovým handicapem pomoci, tak s ním musíme být v přímém kontaktu. Někam ho dovést, podat mu pomocnou ruku. To bylo omezené a lidem se do takové pomoci moc nechtělo. Co se týče mých vlastních zkušeností z workshopů, tak se mi například stalo, že na jeden workshop přišlo s časovým odstupem dvakrát jedno dítě. Napodruhé bylo hodně znát, že už jeden workshop předtím absolvovalo. Děti nasávají informace jako houby. Navíc si poznatky, které jim předáváme, nosí domů a vyprávějí je svým rodičům, kteří mohou být třeba zaměstnavatelé nějakého zrakově handicapovaného člověka. A právě na straně zaměstnavatelů jsou vůči zrakovému postižení stále ještě relativně citelné předsudky, a to zejména v tom ohledu, co je vůbec zrakově handicapovaný schopen v práci zvládnout.
Takže pracovní příležitosti pro zrakově handicapované jsou u nás stále omezené?
Ano, je to tak. Ostatně i to je jedním z našich cílů. Kromě pomoci osamělým seniorům nebo firmám v tom, aby správně komunikovaly s lidmi se zrakovým postižením, si klademe za cíl také zaměstnávání a nabízení důstojných pracovních míst pro zrakově handicapované. Osobně se totiž stále často setkávám s tím, že ti lidé mnohdy pracují na pozicích, které vůbec neodpovídají jejich vzdělání. Neříkám, že je to tak všude a vůbec nemíním generalizovat, ale když občas vidím realitu, tak mi nad některými věcmi opravdu zůstává rozum stát.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
