„Oni si klidně přijedou v BMW! Kdo z nás to má? Taky mají značkové oblečení a ženské nalakované nehty. A dokonce jsem i viděla takovou, co měla umělé řasy. A ještě mají vstup do zoo za korunu!“ Jak by měl podle Čechů vypadat správný uprchlík?

To takhle nasupeně odcházíte z jednacího sálu Evropského parlamentu, když tu si v půli cesty vzpomenete, že jste se zapomněli rozloučit. Rychle se otočíte, vymrštíte natáhnutou pravou ruku do úrovně očí a následně mizíte ve spletitých chodbách europarlamentu. Podobně své chování posléze ospravedlňoval bulharský europoslanec Angel Džambazki. Pro zcela jasný nacistický pozdrav však neměli kolegové v sálu žádné pochopení. Od předsedkyně Evropského parlamentu Roberty Metsoly vyfasoval za odporné gesto pokutu 2 028 euro.

Sousedé z Rakouska nám ukazují něco, o čem si České Budějovice zatím mohou nechat zdát. Zatímco na jihu Čech tlacháme o nedostatku sportovišť, v Linzi dokázali za čtyři roky vybudovat moderní fotbalový stadion pro druholigový klub. Můžeme cítit hlavně frustraci, když si uvědomíme, že projekt není o moc dražší než plánované Multifunkční centrum Dlouhá louka. To po třech letech plánování skončilo fiaskem.

Před necelými dvěma týdny zahájilo Rusko agresivní invazi na Ukrajinu. A v posledních dnech se jeho útoky čím dál více zaměřují na civilní cíle. Je to největší vojenský konflikt v Evropě od druhé světové války a můžeme ho sledovat prakticky online na všech sociálních sítích. O to silněji ho česká společnost vnímá, o to razantněji na něj i odpověděla.

Ruský útok proti Ukrajině je tragických završením desetiletí jejich představ o tom, jak funguje svět a jaké jsou pozice a zájmy hráčů v něm. Že k němu došlo, bohužel již nezměníme, můžeme jej však uchopit jako příležitost ke změně. Sebe samých.

Vláda se rozhodnutím nezávislého Nejvyššího správního soudu o neplatnosti vládních nařízení v souvislosti s koronavirem dostala do ostudné a nezáviděníhodné pozice toho, kdo způsobil rozvrat české společnosti. Teď ale poneseme následky všichni a generace, které přijdou po nás nám jistě nebudou děkovat.

Ačkoli většinu veřejnosti dnes trápí hlavně zvyšující se inflace a s ní spojená cenová hladina, opravdový problém doutná pod povrchem a trochu se bojím toho, až vystoupá nad něj.

Tématem uplynulého týdne v Českých Budějovicích bylo bezesporu rozhodnutí rady města o omezení dopravy a zrušení 25 parkovacích na náměstí Přemysla Otakara II. Protože v médiích dostali prostor především zastánci tohoto řešení, po dlouhé době jsem sedl a napsal článek, ve kterém bych rád shrnul, proč takové rozhodnutí považuji z mnoha důvodů za nesmyslné.

Když bylo po volbách jasné, že vítězem je koalice a éra Babišovy vlády skončila, zdálo se, že bývalý premiér je příčinou všeho zla. Nová vláda ještě nemá důvěru a už se na ni snáší palba kritiky. Mohou být lidé vůbec někdy spokojeni?

Hluboce mě dnes zasáhla zpráva o úmrtí legendárního automobilového závodníka Karla Lopraise, kterého jsem si osobně nesmírně vážil. Šestinásobného vítěze dakarské rallye jsem měl možnost poznat hodně zblízka. Jako reportér jsem byl v roce 1998 součástí tatrováckého týmu na Rallye Paříž Dakar, kde Karel Loprais dosáhl svého čtvrtého vítězství mezi kamiony. Mluvilo se o tom, že to byl vůbec nejtěžší ročník slavné rallye. Pár týdnů po návratu z Dakaru mně Karel Loprais zahajoval v Plzni autorskou výstavu fotografií. A proto tato malá vzpomínka na velkého muže.