Dnešní díl Drbny historičky se točí kolem Rechtsovy vily. Nechal si ji postavit Emanuel Rechts, v roce 1939 ji zabralo gestapo, o sedm let později v ní byl národní podnik Český křišťál. Sídlilo tam ale i ROH, KSČ nebo zubaři.

V dalším dílu Drbny historičky se Jan Schinko podíval na Rudolfovskou nebo také Třeboňskou. Od sadů až k rolnické škole, návrší Na Mýtě se nazývalo Krásná vyhlídka, je Rudolfovská jako přímka. Na sadech přímka končí. To byla vojenská strategie, aby nemohlo vojsko nepřítele vjet rovnou do centra města. Překážkou mu byly vodní příkopy a Mlýnská stoka.

Chceš vidět, jak budeš vypadat za 40 let? Na. “Tyjo, celý můj tata. Neskutečný, to musí vidět ostatní!!”

V dalším dílu Drbny historičky se podíváme na náměstí Přemysla Otakara II. Kašnu před rokem 1938 zdobily stromy tvarované do koule. Hlavní otázkou ale zůstává, proč máme na náměstí nahoře na kašně biblického Samsona krotícího lva.

Původní náměstí nemělo konkrétní jméno. Říkalo se mu prostě Hlavní náměstí. První název přišel až v roce 1915, když ho německá radnice pojmenovala Kaiser Franz Josef – Platz. Na fotografii je vidět jihozápadní kout náměstí. Víte, proč jsou v této části náměstí domy vyšší než jinde?

Na Mariánském náměstí se v roce 1962 bourala Budějovická pivnice. Místo ní mělo stát nové divadlo. Na něj ale nebyly peníze. I přesto dal tajemník KV KSČ budovu zbourat. Dnes na tomto místě stojí parkoviště.

V dnešním díle Drbny historičky se Jan Schinko věnuje Masným krámům. Tentokrát z jiného úhlu pohledu. Jeden čas byly považovány za ostudu města. Po roce 1948 je nechala radnice zavřít. V době bourací hrozilo, že Masné krámy z Budějc zmizí, v roce 1949 se ale znovu otevřely.

V dnešním díle Drbny historičky se Jan Schinko podíval na Haišmanův dům. V roce 1925 si v něm Josef Haišman otevřel kloboučnictví. Objevila se v něm ale i prodejna čokolády nebo zubař. V roce 1984 se zde otevřela prodejna Eso, která byla zásobována kvalitnějším zbožím.

Stromy kolem kašny už nějaký ten měsíc zdobí budějcké náměstí. Zdobily ho i dříve, ale údajně se nelíbily jednomu známému architektovi, a tak se nechaly odstranit. I na to se v dnešním díle Drbny historičky podíval historik Jan Schinko.

Rabenštejnská hradební věž byla dříve místem, kam se nikdo dobrovolně nehnal. Přízemí sloužilo jako vězení pro těžší zločince. Byla tam zima a tma. Odsouzený se dolů spouštěl, stejně tak chléb a voda. Hygiena žádná. Ve 20. století se konečně stala Rabenštejnská věž významnou gotickou památkou.