V dalším pokračování Drbny historičky se Jan Schinko podíval na Krajinskou ulici. Jejím rodinným stříbrem je podloubí, kolem kterého jezdila tramvaj s označním P. Podle Schinka znamenalo písmeno P Pražské předměstí. Mohlo ale značit i slovo pomalu.

Není nad první slunečné dny po zimě. Člověk konečně může sundat zimní bundu, nasadit sluneční brýle a vyhřívat se na sluníčku někde v parku. Ještě, že jich v Budějcích pár máme. Bohužel nepoužitelných...

V dnešním díle Drbny historičky se Jan Schinko podíval na dům číslo 31 v Krajinské ulici. Postavit si ho nechal Jakub Zátka. Dům získal několik pojmenování a za první republiky byl velmi oblíbeným centrem dění.

Historik Jan Schinko se tentokrát rozepsal o Staroměstské ulici. V roce 1861 tam postavil Alexander Haas staroměstkou školu. Nevydržela tam ale dlouho. Po pár letech byla zlikvidována.

Celou tu proklatě dlouho dobu, celých proklatě dlouhých 8 měsíců, co jsem tady, jsem se snažil chovat jako člověk, se všema sem se snažil vycházet, nikomu nic nedělal, jak tady slyším každý den: - chovat se podle vnitřního řádu věznice. A k čemu mně to tady bylo? K tomu aby mě soudce omlátil o hubu, že bych se ve věznici mohl chovat lépe, že moje posudky nejsou moc dobré. Tak co mám krucinál dělat ještě lépe? Mám si lépe stlát postel? Mám si lépe leštit boty?

V Budějcích nebyl nikdo, kdo by neznal Šmídovnu. Nejen, že byla skoro v centru, ale hlavně tam často při zábavách zasahovala patrola. Největšími uličníky ze staroměstské školy také nebyl nikdo jiný, než děti ze Šmídovny.

Stává se to v každé profesi. Novinařinu nevyjímaje a tak i já jsem byla v loňském roce obviněna z několika přečinů proti čtenářům a fanouškům, kteří mě sledují od počátku věků. Pokud mi však dáte pár minut svého drahocenného času, tak bych se k těm obviněním ráda vyjádřila.

V létě se na budějckém náměstí na několik dní objevila zeleň. Vlna kladných reakcí, která po umístění stromů ke kašně, přišla, byla neskutečná. Vítě ale, že stromy na náměstí byly už od konce 19. století? Více se dočtete v dnešním díle Drbny historičky.

Jan Schinko se v dalším díle Drbny historičky podíval na Dům u Modré hvězdy. Jako hotel byl slavný na konci 19. století, v paměti ale zůstal i jako pivnice.

Pro generaci Čechů, která měla Olbrachtova „Nikolu Šuhaje loupežníka“ jako povinnou četbu, je Koločava na Podkarpatské Rusi něco jako mýtické místo. A do Koločavy nás opravdu každoročně směřuje několik set, před válkou na Donbase to bylo několik tisíc Čechů. V loňských oslavách sto let republiky se zcela zapomnělo na to, že Podkarpatská Rus byla prvních dvacet let součástí Československa.