V únoru uplynou čtyři roky od zvolení Stanislava Křečka ombudsmanem. Sám mluví o tom, že jeho největším úspěchem v pozici veřejného ochránce práv je udržení nezávislosti institutu. Jak velkým problémem je podle něho diskriminace kvůli věku a je vůbec ombudsman v Česku potřeba? Nejen o tom se rozpovídal v dalším díle rozhovorového seriálu Bez servítků.
Čtvrtek, 11. ledna 2024, 12:00
Korespondenční volba je podle bývalého místopředsedy vlády Karla Havlíčka naprosto nepřípustná. „Jsou to velmi často lidé, kteří už nejsou spjati s Českou republikou,“ říká v dalším díle rozhovorového seriálu Bez servítků. V něm se mimo jiné...
Za měsíc uplynou čtyři roky od zvolení do funkce. Co berete jako nejpodstatnější moment vašeho působení v úřadě?
Za nejpodstatnější událost za dobu působení považuji to, že se mi podařilo udržet nezávislost instituce ombudsmana, když ji chtěla skupina poslanců koncem roku 2022 z politických důvodů omezit. Druhým důležitým momentem bylo nastavení velmi dobré spolupráce se současným zástupcem, doktorem Vítem Alexandrem Schormem, včetně smysluplného rozdělení společné práce. A nepochybně je úspěch také to, že úřad ombudsmana je podle průzkumů jednou z nejdůvěryhodnějších institucí v zemi.
Nakolik změnila agendu úřadu situace spojená s válkou na Ukrajině? Co spojeného s příchodem ukrajinských uprchlíků jste museli řešit?
Příchod několika stovek tisíc lidí zasažených válkou na Ukrajině je něco, co jsme jako společnost dosud nezažili. V prvních týdnech po napadení Ukrajiny Ruskem jsme jako asi všichni reagovali intuitivně a podle momentální potřeby. Kolegové dokonce osobně pomáhali při registraci příchozích. Informovali jsme příchozí v ukrajinštině o potřebných věcech, varovali jsme před vykořisťováním a školili úředníky nebo sociální pracovníky o pravidlech dočasné ochrany. Po celou dobu také připomínkujeme návrhy zákonů spojených s pobytem lidí z Ukrajiny, takzvané Lex Ukrajina. Zabýváme se například postavením dětí, které přišly samy, nebo v doprovodu jiných lidí než zákonných zástupců. A v poslední době řešíme také problémy lidí, kteří už získali dočasnou ochranu v jiném státě Evropské unie a potřebují se třeba kvůli práci přestěhovat do Česka, u nás ale mají problém dočasnou ochranu získat.
Řada politiků vás před zvolením do funkce „diskriminovala“ kvůli vašemu věku. Není právě trochu absurdní, že s podobnými případy se sám setkáváte ve svém úřadu?
Demonstrace proti věku řádně zvoleného funkcionáře, stejně tak jako pozdější usnesení Senátu o tom, abych se řádně choval ke své zástupkyni, jsou kuriozitou i evropské politiky. Diskuze o svém věku ani zmíněné protesty jsem ale osobně jako diskriminaci nepociťoval. Důvody protestů proti mé kandidatuře a zvolení spočívaly spíše v nesouhlasu s názory, které jsem jako poslanec i zástupce ombudsmanky prosazoval.
Věk je samozřejmě jedním ze zakázaných důvodů uvedených v antidiskriminačním zákoně. A po zdravotním postižení je mezi našimi případy dokonce druhým nejčastějším důvodem, proč si na diskriminaci lidé stěžují. Osobně jsem se setkal spíš se stereotypy, především s představou, že člověk vyššího věku neumí pracovat s technologiemi, nebo právě s předpokladem, že nebudu stačit na práci ombudsmana. Jedna novinářka se mne dokonce zeptala, jestli by mi nebylo líp na chatě. Ano, na chatě jsem rád, ale mám rád smysluplnou práci, kterou s kolegy v Brně děláme. Mám počítač i chytrý telefon, jsem na mailu nebo WhatsAppu. Takže stereotyp o seniorovi na zahrádce volajícím z tlačítkového telefonu vnoučatům celkem úspěšně bořím.
A cítíte se limitován věkem?
Jistě, pokud bych se například chtěl rozběhnout do schodů... Ale to naštěstí poslání ombudsmana nevyžaduje.
Jak velký problém je v tuzemsku právě diskriminace kvůli věku, například při hledání zaměstnání?
Z našich případů dokážeme vyčíst, v jakých oblastech a z jakých důvodů lidé diskriminaci pociťují. Nejčastěji uvádějí jako důvod zdravotní postižení, druhý je věk a následuje národnost a pohlaví. Lidé se podle stížností setkávají s nerovným zacházením nejvíc ve službách, práci, při vzdělávání nebo v sociální oblasti. Ale zobecnění na celou společnost se dělá těžko. Máme přehled jen o lidech, kteří chtějí svou situaci řešit právě s pomocí ombudsmana. Ale o tom zbytku nevíme nic.
Na druhou stranu, velký problém je to, že lidé jsou zvyklí jako diskriminaci označovat jakoukoli nespravedlnost. Proto i téměř 15 let po přijetí antidiskriminačního zákona pořád vysvětlujeme, že diskriminace je odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění. A že zákon přesně vypočítává právě ty takzvané zakázané důvody a zároveň oblasti, kde diskriminaci z těchto důvodů zapovídá.
Kolik takových případů jste řešili?
V posledních letech jsme ročně měli přibližně 500 případů, kde lidé zmiňují možnou diskriminaci. Ale právě kvůli tomu, že ji leckdy vnímají šířeji než zákon, se věcně můžeme zabývat méně než polovinou podnětů, které námitku diskriminace obsahují. V naší působnosti tak je řádově 200 podnětů ročně. Velké části těchto stěžovatelů poradíme, jak mohou dál postupovat. Zda mohlo k diskriminaci dojít, prověřujeme přibližně ve dvou až třech desítkách případů ročně.
Vždy je potřeba posoudit konkrétní okolnosti každého případu, ať už jde o stížnosti typu „jsem muž a zaměstnali ženu“, „nedostala jsem byt, protože jsem Romka“, „neprodloužili mi smlouvu, protože jsem otěhotněla“. Pokaždé zjišťujeme, zda v konkrétním případě existuje pro odlišné zacházení rozumné odůvodnění. Lidé pak mohou naše posouzení použít jako podklad pro jednání s tím, kdo je diskriminoval, nebo ho využít u soudu.
S diskriminací kvůli věku se v našich případech samozřejmě setkáváme. V oblasti práce jsme třeba řešili případ seniora, který pracoval v cukrovaru. Když začal pobírat důchod, podle kolektivní smlouvy přišel o možnost získat roční odměnu. Údajně proto, že důchodci nedělají tak náročnou práci a tolik nepřispívají ke plnění stanovených cílů. To jsme vyhodnotili jako diskriminaci na základě věku. Cukrovar pak pravidla změnil a odměny seniorovi přiznal a diskriminační pravidlo změnil.
V oblasti rovného zacházení se snažíme působit i preventivně. Vloni jsme například vydali příručku pro zaměstnavatele. Ještě bych dodal, že ombudsman může pouze posoudit námitky diskriminace. Pokud ale druhá strana naše závěry nepřijme, může rozhodnout pouze soud.
Často se mluví o tom, zda má mít Česko vůbec institut ombudsmana? Proč nestačí k ochraně práv soudy, které v Česku fungují?
To jsou odlišné instituce se zcela odlišným způsobem ochrany práv občanů. Soudy rozhodují. Ombudsman nerozhoduje, ale působí na úřady svou autoritou. Ta v naprosté většině případů zafunguje a úřady své pochybení v 95 procentech případů napraví. Naše šetření jsou víc neformální, i díky tomu můžeme také být rychlejší než soudy. A dokonce i v případech, kdy se nepodaří lidem pomoci, se setkávám s tím, že jsou rádi, že je někdo vyslechl a viděl situaci stejně jako oni.
Navíc soudy mohou jednat jen na základě žaloby nebo obžaloby, ombudsman se může i z vlastní iniciativy zabývat jakýmkoliv problémem v životě občanů, který spadá do jeho působnosti. Můžeme také například i navštěvovat místa, kde jsou lidé omezeni na svobodě. Do domovů pro seniory, věznic, policejních cel, dětských domovů nebo psychiatrických nemocnic a řady dalších míst můžeme přijít kdykoliv bez ohlášení a podle svého uvážení a sledovat tamní život. Se zařízeními se potom bavíme o jejich fungování a řešíme možná pochybení. Tím lidi chráníme před špatným zacházením.
Čtvrtek, 7. prosince 2023, 12:00
Bývalý ministr zahraničí a lídr evropské kandidátky Spolu Alexandr Vondra (ODS) odhaduje, že jedním z velkých témat, která rozhodnou nadcházející eurovolby bude migrace. „Především západní země musí změnit politiku v přidělování generózních dávek....
Ombudsman je neodvolatelný a na nikom a ničem není závislý, což jsem již dal, jak myslím, několikrát najevo. Na rozdíl od soudů také můžeme vznášet připomínky k připravovaným právním předpisům. A ty s námi musí předkladatelé projednat.
Je toho tedy daleko víc, než jen řešení stížností na úřady. A mohli bychom v budoucnu dobře zastat i funkci ochránce práv dětí nebo i takzvané národní lidskoprávní instituce, která v Česku stejně jako dětský ombudsman dosud chybí.
Neziskovým organizacím se podle výzkumu daří zajišťovat bydlení lidem, kteří jej z různých důvodů získávají obtížněji než jiní. Zvládnou ale pomoci pouze zlomku z těch, kteří by podobnou pomoc potřebovali. Zkuste více přiblížit situaci v tuzemsku. Kdo v podobném ohledu patří mezi nejzranitelnější skupiny?
Jsou to například rodiny s více dětmi, samoživitelé, senioři, lidé jiné etnicity nebo ti s postižením, s duševním onemocněním nebo lidé se zkušeností se životem na ulici. Ti všichni mohou v oblasti bydlení narážet na problémy, jako je nedůvěra pronajímatelů, někdy se potýkají s nedostatkem peněz, jindy nemají dost sociálních zkušeností, aby si dokázali vše zařídit a zorganizovat.
My jsme udělali průzkum mezi 14 organizacemi, které lidem v obtížné situaci v oblasti bydlení pomáhají. Chtěli jsme zjistit, jak pracují a jaké postupy jim fungují. Ukázalo se, že díky individuální spolupráci a důvěře mezi organizacemi, klienty a pronajímateli se to opravdu daří.
Ale problém je jinde. Chybí nám zákon o sociálním bydlení. Nikdo u nás nemá povinnost lidem v nouzi bydlení zajistit. A organizace jako ty, se kterými jsme ve výzkumu mluvili, vlastně dělají práci za stát. Přitom bydlení a jeho kvalita mají vliv na zdraví lidí nebo vzdělání a výchovu dětí. Vyřešením bydlení by stát mohl dalším problémům předejít.
Některým vězňům podle zjištění vašeho úřadu nechodí do vězení úřední pošta. Dotyční tak mohou promeškat důležité termíny. Čím je to způsobeno a jak často k něčemu podobnému dochází?
Pokud si člověk před nástupem do vězení nezmění sám doručovací adresu, chodí mu i úřední dopisy stále na původní místo. Formálně jsou sice doručené správně, ale lidé se o nich reálně nedozví. To jim pak může způsobit mnohé problémy, například jim běží lhůta pro odvolání při jejich jednání s nejrůznějšími úřady, mohou jim nabíhat penále za nezaplacené pojistné a podobně. Přitom informace o aktuálním pobytu dotyčného ve vězení stát má. A měl by to být opět stát, kdo zajistí, že bude lidem doručovat písemnosti právě tam, kam je umístil.
V prosinci jste upozorňoval, že opuštěné pozemky, domy či hrobky od ledna připadnou státu. Končí totiž desetileté přechodné období, kdy se o opuštěné nemovitosti mohli přihlásit majitelé. Co konkrétně to znamená?
Pravidla nakládání s opuštěnými nemovitostmi se změnila už v roce 2014. Občanský zákoník zároveň určil, že nemovitost se může považovat za opuštěnou, až když o ni 10 let majitel nejeví zájem. A tato desetiletá lhůta právě uplynula. Opuštěné nemovitosti tedy připadly od počátku roku státu. Pokud by nyní obec chtěla získat opuštěnou nemovitost do svého vlastnictví, musí ji nejprve řádně zdokumentovat, a poté protokolárně převzít do svého majetku. Taková zvláštní skupina nemovitostí jsou právě hrobky. Pro obec mohou mít historický význam a řada obcí chce hrobky vlastnit, například hrobky významných rodáků. Myslím, že u jiných nemovitostí může být problém opačný, například u těch, které vyžadují investice do oprav. To může být případ třeba mostů s nejasným vlastníkem.
Foto poskytnuto Stanislavem Křečkem
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
