DRBNA BĚŽÍ: Zachraňte Matěje!

Kde asi tak začít? No, znáte to, jak si sedíte v kanceláři, pohodová hudba, pivo, čokoládový dort, super nálada a najednou přijde nahajpovaná kolegyně, že poběžíme maraton? No jasně, že poběžíme, to se nedá odmítnout! Jen škoda, že v mém případě to byla situace: „Matěji, potřebujeme čtvrtého na štafetu a nikdo jiný nechce,“ a žádná možnost výběru nepřipadá v úvahu. 

Ale tak štafeta je přeci jen docela výzva a nakonec si říkám, že to zas tak hrozné nebude. Takže obouvám tenisky a vyrážím do lesa na svůj první běh. Na mojí aktuální fyzičku, která se limitně blíží počtu mých přítelkyň a milenek, jsem nepředvedl zas tak špatný výkon. Pořád to ale nebylo v topu, takže jsem si screenshot z mobilu trošku poupravil v photoshopu. Výhoda u kolegů v týmu je, že Filip hrozně leje a holky snad ani neví, že něco jako photoshop existuje. Nikdo to tedy nepoznal. První podvod byl na světě a já si říkal, že holky alespoň namotivuju. Ale to jsem neměl!

Vyphotoshopovaný čas byl samozřejmě lepší než časy všech ostatních a kolegové mi oznámili, že budu finishman. Nyní přišel čas na otázku, která možná měla zaznít hned na začátku: „Kolik toho vlastně běžíme?“ „Je to půlmaraton Matýsku. A ty běžíš nejvíc.“ Chápete to? Člověk žije v domnění, že poběží pět set metrů štafetu a najednou má běžet šest kilometrů? Pro pomaleji počítající čtenáře je to cca o dvanáctkrát víc než maximum, které jsem byl ochotný akceptovat. Jenže ne ne ne, prostě: „Smůla Matýsku, už jsme přihlášený!“ #facepalm Co teď s tím? No, nezbývá než začít vážně běhat. 

DRBNA BĚŽÍ: Jsou z nás půlmaratonci. Vlastně děleno čtyřma 
DRBNA BĚŽÍ: Hlavně nesmíme podcenit přípravu 

Následovalo několik tréninků a postupně jsem se začínal dostávat alespoň do nějaké rozumné kondičky. Relativně v pohodě už uběhnu více než požadovaných šest kilometrů, a už u toho ani na každém kilometru nehledám, kam odešly moje plíce. Jenže přichází další dilema. Kdo tedy jaký úsek poběží? 

Tak u mě to bylo celkem jasné, finishman běží poslední úsek a o zbytek se kolegové poperou. Jenže mi opět všichni zapomněli sdělit, že se běží ve městě! Ve městě plném lidí! Chvíli jsem si říkal, že to bude v pohodě, ale čím dál tím víc mi docházelo, že opravdu budu muset běžet před lidmi. Celý běh tak pro mě začat mít úplně jiný smysl a já měl najednou jen jedinou prioritu. Neběžet před lidmi. Jenže jak to udělat, když je finish ve městě? Nevěřili byste, jaké komplikace do štafety přinese nevinná žádost, že nechcete běžet před lidmi. My tomu taky nevěřili, dokud jsme nezjistili, že tento problém nemá řešení, pokud bychom v půlce města nevyhlásili karanténu a nezakázali do dané části lidem vstup. Holky už psaly na město, tak uvidíme, jak to dopadne. Moc šancí tomu ale nedávám.

Říkáte si, že už nic horšího ani řešit nemůžeme? No jasně, že můžeme. To nejdůležitější. Každý přece ví, že není nejdůležitější jak běžíš, ale jak u toho vypadáš. Náš tým musí být sladěný, oblečení musí být schopno absorbovat šest litrů potu a musíme vypadat sexy za každé situace. Pokud máte někdo nápad, co s tím, tak nám klidně napište do redakce!