KOMENTÁŘ: Den otců se slaví potichu, ale měl by víc rezonovat

Kde se Den otců vzal?

Historie svátku sahá do počátků dvacátého století do Spojených států. V roce 1910 přišla žena jménem Sonora Smart Dodd s myšlenkou, že by otcové měli mít svůj den stejně jako matky. Inspiroval ji vlastní otec, válečný veterán, který po smrti manželky sám vychoval Sonoru i její sourozence.

Nápad se postupně uchytil, i když trvalo desítky let, než byl oficiálně uznán. V České republice se Den otců připomíná spíš symbolicky, a rozhodně ne s takovou pompou jako Den matek. Ale možná právě proto je dobré si o to víc připomenout, proč by se na táty nemělo zapomínat.

Nejsou dokonalí, ale jsou tu

Otcové bývají ti, kteří v rodině „drží střechu nad hlavou“, doslova i obrazně. Považujeme je za ty, kteří opraví kapající kohoutek nebo naučí děti jezdit na kole.

Možná toho moc nenamluví a možná ani nejsou mistři v projevování emocí. Ale jsou tady. A právě ta každodenní přítomnost, i když tichá, a ne vždy perfektní, má cenu, kterou si často uvědomíme až mnohem později.

O tátovi se nemluví tolik, jak by si zasloužil

Být tátou není jednoduché. Jejich vliv na rodinu bývá redukován na vtipy o ponožkách pod stromeček nebo grilování na zahradě. Jenže každý, kdo měl nebo má po boku dobrého tátu, ví, že jejich hodnota se pozná v klíčových momentech. Právě tehdy často sáhnete po telefonu a voláte: „Tati, co bys dělal ty?“

Den otců však není o kravatách ani o pivu „za odměnu“. Je to spíše den, při kterém si můžeme uvědomit, že pokud jsme měli v životě někoho, kdo nám byl vzorem, měli jsme obrovské štěstí.

A pokud jste sami tátou, možná dnes nečekáte, že vás někdo oslaví. Možná ani nechcete. Ale věřte, že vaše úsilí, i když zrovna nikdo netleská, má obrovský dopad. Možná větší, než tušíte. Tak díky, tátové. Za každé „to zvládneme“, za každé přikývnutí místo objímání, za každý odvoz na trénink i za tiché „jsem na tebe pyšnej“, které možná nikdy nepadlo nahlas, ale bylo tam.