České Budějovice objektivem Milana Bindera a perem Martina Maršíka: Dopisy vyprávějí smutný příběh

Nechme ale vyprávět dopisy na starých zežloutlých listech papíru, někdy chvatně napsaných, jindy naopak formulovaných velmi precizně a s jasným cílem.
Přenesme se do roku 1940, do Tovární ulice v našem městě, kde žije otec Jan Čáp s manželkou Annou a synem Jiřím. V Evropě zuří válka a pan Jan, tak jako spousta jiných lidí, poslouchá zakázaný zahraniční rozhlas. Je ale neopatrný a začíná tušit, že jeho počínání bylo zaznamenáno gestapem. Ještě než je zatčen, stačí napsat svému synovi Jirkovi následující dopis:

„Milý Jirko,
loučím se s Tebou pro případ, že bych se snad nevrátil, a spoléhám na Tebe, že splníš doslova to, co jsi mi včera večer slíbil – nezapomeň, že maminka je nyní Tvoje všechno, co máš, a podle toho se řiď. Budu na Tebe i matku stále vzpomínat a těším se, že až se vrátím, budu moci Tě pochválit a oba Vás zase obejmout.
Líbá tě a hodně zdaru Tvůj Táta“

Neuplynula asi dlouhá doba, když Jirkovi napsala jeho maminka Anna následující text:
„Milý Jirko, přišli pro mne dva páni a musím s nimi jít, prosím Tě, dojdi k tetě a řekni jí to a ať Tě tam nechají. Tvoje máma“

Jirka se tedy stěhuje k tetě a na dalším malém papírku se dozvídáme, z čeho jsou pan Jan a jeho manželka Anna obžalováni. Je to pravděpodobně přepis z protokolu a byl zřejmě z pankrácké věznice propašován ven. Můžeme zde číst:
„jsou obžalováni: že od října 1939 do března 1940 v Budějovicích soustavně poslouchali cizí rozhlasové stanice. Obžalovaní svévolným jednáním rozšiřovali správy cizích rozhlasových stanic, které jsou způsobilé ohrožovat odolnost německého národa.“

Dochovaly se ale i dopisy, které Jirka psal svým rodičům. Zde je citace jednoho z nich:
„Milá maminko,
Přijmi ode mne srdečný pozdrav a mnoho vzpomínek. Tatínek mi psal 22., ale dostali jsme ho až 3. ledna. Píše, abych Tě od něho pozdravoval, tak Ti to vyřizuji. Pořád na Vás oba myslím a těším se, že se už brzy všichni sejdeme. O Vánocích se mi po Vás tolik stýskalo. Vzpomínali jsme všichni na Vás oba, že jistě i Vám bylo teskno – snad už se nám brzy vrátíte. Také Ti musím napsat, co mi přinesl Ježíšek. Knihu „Rolf zálesák“, kapesní nůž, čepici, 200 K na košili, kravatu a nějaké školní potřeby. Knížka se mi líbí, už budu mít brzy přečtenu. Odepisuji tatínkovi na jeho dopis, tak píšu i Tobě, abych Tě neošidil. Přání všeho nejlepšího v Novém roce a pusu Ti posílá
Tvůj Jirka“

Vím, že tím, že je text přepsán na počítači a čtenář nemá možnost držet v ruce autentické listy papíru nebo maminčino srdíčko z Terezína, ztrácí příběh část své opravdovosti. Zadívejte se ale prosím na Milanovy fotografie a zkuste si celý ten sled událostí převyprávět očima jednotlivých členů zmíněné rodiny. Pak možná vynikne syrovost celého děje a uvědomíme si, jaké máme štěstí, že žijeme právě v naší republice a právě teď.
Ještě zbývá dodat, že celá rodina se po válce shledala.