Osmdesát ryb a jedna věta: „Nedělejme z komára velblouda.“

Siven americký je studenomilná ryba náročná na kyslík. To není nepodstatný detail, to je základní podmínka jeho existence. Vysadit ho v létě do mělkého koupacího rybníka není omyl, který „prostě nevyšel“. Výsledek byl čitelný od samého začátku a článek sám popisuje, že problémy byly patrné krátce po vysazení. Úhyn tedy není překvapením. Je to předvídatelný důsledek, dodatečně přepsaný slovem „bohužel“.

Správce situaci popsal jako volbu mezi dvěma zly: buď nechat děti koupat se mezi pijavicemi, nebo nasadit ryby. Jenže obě části tohoto obrazu jsou zavádějící. Pijavice koupající se dítě neožere. A nasazení predátora neřeší příčinu, protože tou je stav vody – teplá, mělká, živinami přetížená nádrž. Predátor v ní uhyne, příčina zůstane. Zbude jen dočasná úleva.

Nejprve je třeba přesně říct, co se nezměnilo. Pijavice se vrátí. Rybník zůstává stejný. Příští sezóna začne v totožném stavu. Změnila se jen jedna věc: tlak veřejnosti zmizel.

Osmdesát ryb za jedno léto klidu. Tomu se pak říká „rozhodnutí“. Ve skutečnosti to byl přesun následku – z přítomnosti, která obtěžuje, do organismů, které nemají hlas, a do času, který ještě nenastal.

Výrok „nedělejme z komára velblouda“ se tváří jako oprava přehánění. Neopravuje ale fakta. Přepisuje jejich váhu. Velbloud je reálný – osmdesát mrtvých zvířat – a věta existuje proto, aby z něj udělala komára. Neříká: nic se nestalo. Říká: nestalo se nic, co by stálo za řeč.

Stejný mechanismus pracuje i v dalších formulích: „máme soucit, ale…“, „bohužel se to stalo…“. Nejsou to vysvětlení. Jsou to způsoby, jak uzavřít konflikt bez toho, aby se změnilo rozhodnutí, které ho vyvolalo.

Na celé věci je nejostřejší asymetrie: vysvětlení existuje jen pro jednu stranu. Ryby ho nedostaly. Voda ho nedostala. Příští sezóna ho nedostane. Vysvětlení existuje jen proto, aby člověk mohl s událostí dál žít bez toho, aby musel změnit své jednání.

Popis říká, co se stalo. Obhajoba říká, proč to není tak vážné. A právě v tomto prostoru se rozhoduje.

Soudit za to správce je na místě, a je dobré vědět proč. Nesoudí se ryba, ta je mimo jakýkoli soud. Soudí se ten, kdo promluvil – kdo situaci hájil, zlehčil a vyslovil argument, a tím sám vstoupil na rovinu, kde se odpovídá. Vyzval k řeči a v té řeči je mu nyní odpovídáno.

Stačila by přitom jiná věta: „Ukázalo se, že to bylo špatné řešení. Budeme hledat jiné.“ Nevrátila by nic zpět. Ale neodstraňovala by realitu, aby ji učinila snesitelnější. A to je přesně to, co v té první větě chybí.