Po Evropě sem a tam

Koncem jara sedáme k mapám s dobrým pivkem v ruce, plánování začíná. K pivku sedáme ještě několikrát, po vzájemně vyřčených nápadech ( rodících se většinou až po vypití více litrů chmelové tekutiny), je jasno. Já chci na Gibraltar, Netopejr na britský ostrov Man. Tím se zrodil plán velké cesty, mající odhadem kolem deseti tisíc kilometrů. Oba cíle spojíme, vyrazíme směr Gibraltar a následně se přes Paříž stočíme k Anglii a ostrovu Man, vyhlášený svými motocyklovými závody. … Woe, to bude štreka. Vyčleňujeme si na ni zhruba měsíc času. Netopejr jede na své kačeně, bavoráku GS1200, já chvíli váhám, zda opět, jako vždy vzít „Pandu“ dlouhej Patrol Y61 (Panda, dle medvěda, co je na krytu rezervy), nebo vyvětrat „bednu“, T4 long. Rozhodnuto, letos Trola nechám doma a po Evropě se proběhne Wolfsburský zázrak. Odjezd je pevně stanoven na 1. Červenec.

Na přípravu zbývá zhruba pět týdnů, času mraky. Budík bedny hlásí ujetejch 480 tisíc kilometrů. Bude proto vyžadovat trochu toho servisu. Rozvody, brzdy, oleje, celkově to zkouknout, aby to dojelo tam i zpět pokud možno vcelku. Týdny plynou, odjezd se blíží. Bedna snad v cajku připravená. Netopejr na poslední chvíli přezouvá na nové pryže. … a je to tady, 1.7.2019, den D, odjééézd. Tranďák zbalenej, přítulka také, motorkář tvrdí totéž. Co chybí, se dokoupí cestou. Odlet stanoven na pravé poledne. Vzhůru směr Prachatice, Stážný, Mnichov… . Po známých cestách Německem cesta ubíhá celkem pohodově. Říši máme projetou, proto pouze pár zastávek k návštěvě toalet. No, nějaká ta kávička také byla. Jdeme volnou, je léto, dálnice jsou plné karavanů a podobných krabic vezoucí kde koho do Chorvatska a okolí. První večer to balíme s spíme ještě v rajchu u Tautenhofenu na benzíně. Těšíme s na ráno, až vypálíme dál. Moře nás láká od výjezdu z Budějc. Snídani ráno vynecháváme, dáme si ji po přejetí zbytku Německa u Bodamského jezera. Sice jej také známe, je zde však velmi pohodová atmosféra, malá zastávka proto není na škodu. Po snídani se již před námi otvírá brána země Helvétského kříže, čisté, upravené Švýcarsko.

Krásná, nevelká alpská země. Velkoměsta jako je Zurich, Bern míjíme, brzdíme až u městečka Neuchatel u stejnojmenného jezera. Je kolem třetí odpoledne, vzduchem vládne téměř nesnesitelné vedro. Zalézáme se zchladit do místní restaurace, poté v tomto městečku zůstáváme do večerních hodin, než sluneční paprsky počnou ztrácet na své intenzitě. Dalším cílem s noclehem se stává Ženevské jezero. Následující den se kocháme výše zmíněným jezerem, přičemž začínáme chápat, proč si elita Evropy pořizuje „domky“ právě zde.

S tichou závistí místo opouštíme, naše cesta na konec EU pokračuje. Dnes již toužíme vidět moře, cílem je francouzské Montpellier. Bude to hračka, je vzdáleno slabé pěti kilo. Cestou nás ohromují místní Alpy, nabízí se neplánovaná zastávka pod Grenoblem, stavíme ještě několikrát, docela se hrabeme. Odpolední pauza v hicu. Menší změna plánu, k moři dorazíme později. Nechceme ve více jak pětačtyřicetistupňovém hicu utavit stroje. Ventily na vzduchem chlazeném gé esu v kolonách cvrlikají, jako ptáčci z jara. Zbývajících dvěstěřade urveme v noci. To, ještě netušíme, že nás dnes čeká první drobnější problém. Před městečkem Nimes, což je od Montpellier nějakých šedesát kiláčků po jedné v noci slyším ránu. V tu chvíli se tranďák pěkně rozdrnčí. Do pr…, udělali jsme gumu. Zastavujeme u krajnice. Levá zadní celá chybí, na ráfku pouze drobné zbytky, bouchla a kdo ví, kam zmizela. Naštěstí stojíme na sjezdu z dálnice. Opatrně, pomaleji než krokem sjíždíme z autobahnu, těch 100 metrů to dá. Rozhoduji se pneu přehodit, ale ve dvě v noci? Když nás čas nikam netlačí? Komu by se chtělo? Jdem spát, přehodím ji ráno.

Ráno moudřejší večera, také ano. Po výměně se ještě trochu pokukujeme po okolí. Ejhle, necelý kilometr od nás pneuservis. Nechce se mi pokračovat bez rezervy. Frantík, neumí anglicky, německy, nijak ani slovo. Naštěstí mezinárodní jazyk…ruce/nohy, v ruce ráfek s utrženou pneu, je to pochopitelná diskuse. Z jeho bravurní francouzštiny (po jejich neumím ani slovo), mi dochází, pneu co potřebuji nemá. Může mi ji do dvou dnů objednat, nepřipadá v úvahu, kvůli pneu tak dlouho stát. Při odchodu si všímám hromady starých gum určených k likvidaci. Vracím se, domluva je rychlá, v haldě nalézám sice sjetou, ale zdravou „céčkovou“ na transportéra. Výborně, během pár minut mám přezuto. „Luj de Finé“ nic nechce, vrazím mu alespoň deset éček a spokojeně odjíždíme. Ještě netušíme, že boj s pneu, mě cestou čeká víckrát. Ale nepředbíhejme.

Odpolední koupání a nocování na pláži nám dává rychle na tuto příhodu zapomenout. Užíváme si nádherných písčitých pláží až k Fortignanu. Volně, hodně volně se přesouváme k Perpignonu. Opět, jako již mnohokrát platíme mýto na dálnici. Pokračujeme kam nás francouzská A9 vede. Dnes nemáme dalekou cestu, Barcelona je slabých dvě stě. Přechod do Španělska naprosto bezproblémový, po vzoru celé unie. Pod „Barčou“ naposledy platíme mýto, dál pokračujeme po A7, která by měla být zdarma. Je, hurá, ušetříme. Nyní již ale opět panuje nemyslitelné vedro. Pauzírujeme u Tarragony. Odysea krásných písčitých pláží pokračuje a my budeme pokračovat zítra. Vzhůru proto do vln a místních taveren. Večerní šmejdění prstem po mapě prozrazuje co nás čeká, Cartagena (Kartágo). Paráda, budou památky. Nóóó, nebudou tak rychle. Jak si to tak frčíme na Valencii, dáváme strojům napít. Tankujeme nad Casteló de la Plana. Jako při každé zastávce obcházím auto, mrknu na pneu, sáhnu na středy kol, zda se nehřejou. A jsme v pr…. . Pravé zadní ložisko je KO. Rozpálené do ruda, to je konečná, dál se nehneme. Možná stáří ložiska, možná místní vedro, nebo jemný plážový píseček udělal své. Nevíme, každopádně máme zaděláno na zdržení. Opouštíme padlý stroj a vydáváme se na dobrodružnou výpravu, nalézt servis. V pozdních odpoledních hodinách nacházíme téměř náhodou menší autodílnu mladých maročanů. Díky zákazníkovi, co si zde zrovna přebírá opravenou káru, je anglicky hovořící člověk. Anglicky vysvětluji problém, on ochotně překládá. Jo, to opravíme, žádný problém, kývne hlavou jeden z nich, asi kápo dílny. Od auta jsme dobrých třicet kilometrů. Se zadřeným ložiskem, dost dlouhá cesta. Nezbývá nám nic jiného, než využít odtahovky.

Dva, tři telefonáty mechanika a už frčíme do servisu na platě. Ještě téhož večera kolo rozebíráme, rodamiento-ložisko, výraz, který již asi nikdy nezapomenu, je totálně na kaši. Říkám si pohoda, ráno objedná nové, jak jsem zvyklý u nás, v deset je tady, buch, buch a v poledne valíme dál. Šeredná mejlka. Následujícího rána, asi v těch deset se teprve zjišťuje, kde by se rodamiento dalo sehnat. Do toho v poledne skočí „maňána“, což znamená, pokračujeme ve čtyři odpoledne, ani o minutu dřív. Během čekání před servisem, najednou slyšíme slovenštinu. Roman, jak se později dozvídáme. Místní polobezdomovec, co zde žije asi dvacet let. Bohužel téměř na ulici, zato prý spokojeně. Dáváme se do řeči. Všiml si české spz, v těchto končinách pro něj velmi neobvyklé. Později nám pomáhá s překladem do španělštiny. Tím se definitivně boří naše jazyková bariéra mezi námi a maročany v dílně. Z překladu odpoledne moc nejásáme. Ložisko mají až v Madridu. Dnes už ho nikdo nepošle, možná zítra, nebo pozítří….maňána, není kam spěchat. Je nám jasné, co nás čeká, zkysneme zde nejméně dva, tři dny. Co se dá dělat.

Roman se nás ujímá formou místního zkušeného průvodce. Ukazuje nám město, bere na místní,  běžným turistům neznámé pláže, do svých hospůdek. Stará se o nás jako o vlastní. Zlatý hřeb nastává v podvečer, kdy jsme již zpět v servisu. Je třeba mít na paměti, auto je naše ložnice, bydlíme tedy v servisu v autě. Roman nám přivedl představit svého souseda. Druhý polohoumles Franta. Věčně vysmátý padesátník napadající na jednu nohu, tlačící kolo ověšené nalezenými poklady. Fanda je klouček z Chebu, co také přišel hledat štěstí s lehčím živobitím do těchto končin světa, což až tak úplně nevyšlo. Kluci si na svůj styl života zvykli a berou ho takový, jaký je. Pro nás toto setkání představuje rozvibrování bránic smíchem na několik dnů. Když nám Fanda ukazuje a vypráví své cyklistické zážitky. … Jó, Gibraltar, tam jsem jednou jel, už tam nepojedu, je to do kopce a skoro osm set kilometrů ( pochopitelně, tam jel na kole ). Následná, až neuvěřitelná příhoda, kterou místní potvrzují, byla o tom, jak si Fanda jel na kole do Bruselu vyřídit invalidní důchod, právě na svou né úplně pořádku se ohýbající nohu. Pouze pro představu, jedná se o vzdálenost cca. 1.600 km. Jel to dle svých slov zhruba čtrnáct dnů ( to jeho kolo, není nic moderního s přehazovačkou, ale stará skládačka ).

Obdobných příhod měli chlapci nespočet, tři dny nás velmi vtipně bavili. Aniž by jsme si v návalech smíchu všimli, ložisko je opravené. Platíme, loučíme se a vyrážíme dál. Poslední Romanovo přání, není  z nejvšednějších. Chová poštovní holuby, jsme požádáni, jich několik vzít sebou do vzdálenosti, nejméně dvě stě kilometrů a tam je vypustit. Jasně, souhlasíme, žádný problém. Sem se snad jednou vrátíme, za to divadlo to stálo. Vracíme se na naší autostrádu AP-7 s myšlenkami na ono očekávané Kartágo. V Cartageně opět úžasná koupačka, sem tam nějaká ta památka, ať na nás dýchne trocha té tisícileté historie. Chronologicky by další zastávkou měla být Alméria, tu vynecháváme a horem odjíždíme na Granadu ve španělských horách. Z místních hor nabíráme směr Málaga, Marbella. Zde opět řeším defekt pneu, naštěstí jen hřebík v levé přední, lepení i kompresor mám, je to tedy otázka pár minut, včetně kávy… Gibraltar je na dosah. Jsme zde, ještě hraniční přechod (dostáváme se na britské území ). Drze žebráme o suvenýr v podobě razítka do pasu, jsme kategoricky odmítnuti, škoda. Po projetí hranice nás po pár set metrech zastavuje další závora. Tentokrát přistává letadlo společnosti British airways. Je to tu tak malé, že hlavní cesta musí vézt přes letištní ranvej. Ono, všeho všudy je to jen skála, hora na konci Evropy. Místo je zajímavé výskytem opic. Nikde jinde v Evropě volně nežijí. Vše projíždíme, procházíme, místní mini tunely sotva pro jedno auto, přístav, obrovské odstavné plochy plné nových Toyot určených pro Afriku. Pochopitelně oběd v místní restauraci musí být. Zůstáváme zde celý den, fotka u majáku nesmí chybět. Tím, se tak trošku uzavírá první část cesty. První plánovaný cíl máme odškrtnutý. Brána Afriky je moc hezké, když nevelké místo, které rozhodně stojí za vidění.

Jsme na cestě zhruba dvanáct dnů. Pokračujeme kousek zpět na Málagu, přichází ostrá levá a několik dnů pouze hltáme kiláky během přesunu do země Galského kohouta. Cestou opět….po třetí lepím gumu J. Sluneční paprsky letního rána prozrazují Paříž na dosah. Francouzská metropole je necelou hodinku cesty před Transportérem. Do města nad Sienou přijíždíme v odpoledních hodinách. Po dvou týdnech na cestách a spaní v autě si dopřáváme postel. Na jednu noc platíme penzion v okrajové čtvrti Paříže.

Večerní prohlídka města se přímo nabízí. První bod…hlavní dominanta Paříže, Eiffelova věž. Bohužel jsme neskutečně zklamáni. Železná dáma, sice krásně v letním pozdním podvečeru svítí široko, daleko, ale její okolí? Špína, bordel, všude odpadky, neodbytní prodejci suvenýrů a desítky volně pobíhajících potkanů mezi turisty.  Díky přítomnosti těchto né zrovna oblíbených zvířátek, kterých je zde opravdu tolik, že při chůzí parkem před věží, musíte koukat pod nohy, nebo na nějakého šlápnete. Drahá polovička z téhle fauny zrovna nadšená není, je třeba změnit památku. Pokračujeme k dalším významným památkám.

Chámps Elysées s vítězným obloukem, již vypadá o mnoho lépe. Následuje, bohužel požárem poškozená katedrála Notre Dame. Versailleský palác si necháme na další den. Nabízených památek je nespočet. Nás to však již táhne zase o kus dál. Tím máme na mysli přístav Dunqerk. Cestou, se mírně mění počasí. Po dvou týdnech teplot atakujících téměř padesátistupňová vedra, s radostí přijímáme letní deštík….až na Netopejra. Cestou se několikrát obléká do nepromoku, když pršet přestane, zase ho svléká, jenže ono zase pršet začne. Po x té… tak buď si to na sobě nech, nebo těch pár kapek vydrž. Vydrží, do přístavu tím pádem přijíždí lehce ovlhlý. Loďáky přes kanál rezervované nemáme, netušili jsme, kdy sem dorazíme a nechtěli být časově limitováni. Přijíždíme právě včas, je po páté a chlapíci z DFDS Seaways ferries nám ochotně, rychle prodávají lupeny, stíháme odplout do půl hodiny. Než se na lodi stihneme pořádně „nažrat“, už jsme v království. Popojíždíme asi čtyřicet mil ( tady je to všechno jinak ) za Dover, k městečku Maidstone. Tady dnes složíme hlavu.

Mlhavé ráno nám otevírá další trasu po levé straně silnice, dnes Birmingham. Není to daleko, nechvátáme. Večerní bivak mezi kamiony na odstavné ploše. Stojíme za autem, když v tom jsem si všiml bliknutí světýlka v interiéru auta. Že by nějaký zkrat, bo co? Obejdu auto, právě včas! Zloděj, chytil jsem ho zrovna ve chvíli, kdy se snažil „otevřít“ dveře! Již byla tma, vzhledem k barvě pleti vůbec nebyl vidět, anglicky neuměl ani slovo…no hádejte, kdo to asi byl… . Vypadnul, to ano, ale neustále postával opodál, během chvíle se kolem něj objevilo více podobných individuí. Rozhodně nebylo naším zájmem o půlnoci na potemnělém parkovišti řešit nesmyslný  konflikt kdo ví s kým. Dle rčení, moudřejší ustoupí, startujeme stroje, raději se hejbneme o kus dál.

Do Liverpoolu stopáďo, to dáme. Za chvíli jsme tam. Po ránu si okamžitě zjišťujeme další trajekt. Na Man vyplouváme v sedm večer, paráda, celý den věnujeme městu Beatles. Brouci jsou zde na každém kroku, žije jimi celý Litrpůl ( podle Netopejrovo výslovnosti ) a patřičně dává najevo, jak je na ně hrdý. Naše „yellow submarine“  konečně kotví v poměrně malém městském přístavu. Po celodenním courání, toho máme dost, na lodi sebou plácneme na první volná místa. Vyplouváme na čas. Vodou to letí jako kudla máslem, pokládáme si „Bolkovskou otázku“, kolik to može jet, toto? Už gůglíme, nacházíme celkem podrobný životopis. Katamarán nejprve sloužil u americké armády, poté byl odprodán do soukromého sektoru a vozil turisty v okolí Nového Zélandu. Až posledních osm let šmejdí na lince Liverpool – Douglas. K těm rychlostem, maximum umí 100 km/h, jízdní, provozní rychlost je mezi 80-90 km/h, tomu fofru by to odpovídalo.

Netrvá dlouho co vyjíždíme v hlavním městě ostrova Man, v Douglasu. Městě? Řekněme větší vesnici, nebo maloměstě. Hodiny ukazují dvaadvacátou večer. Ostrov je ponořen do hluboké tmy. Přesouváme se ke kopci Snaffell nad obcí Ramsey, kde uléháme. Další dny patří ostrovu. Všemožná moto muzea, projíždíme si světoznámý okruh s celoročně neomezenou maximální rychlostí. Nevynecháváme středověké památky, moře, všudypřítomnou raritu ostrova, bezocasé kočky. Zároveň řešíme banální závadu na Netopejrovo géesu. Přestala mu vepředu blikat do leva. Ruplá žárovka, stejnou žlutou nemá. Z vlastních zásob, mu poskytuji bílou. Tu nechce, že měl žlutou. Woe…, vraž jí tam, a buď rád, že blikáš. Během dohadu ohledně barvy žárovky, nám utekla poslední hodinka před odjezdem zpět do Anglie. Počíná návrat našeho výletu, ale rovnou domů to ještě nebude.

Bereme to přes Bristol, Exeter na Landś End. V hrabství Cronwall se nalézá mys, který je nejzápadnějším cípem spojeného království. Pokupujeme pár suvenýrů, pořizujeme zaručeně originální fotky a jedeme dál. Okruh Británií se začíná uzavírat. Následující noc trávíme poblíž Chordu. Do dlouhých nočních hodin, si užíváme kolorit místního života v typické britské hospůdce u polotmavého dartmorského Jailu. Pivko dobré, vždyť už asi u třetího půllitru, pardón, jedné pinty ( pro představu, jedna pinta, jsou tři žejdlíky ) J, je to cca. 0,4l, se dáváme do družného hovoru s místními. Hovoříme dlouho do noci. Nebýt zavíračky, tak snad do rána. Velmi sympatičtí domorodci. Večerní diskuse je nám znovu připomenuta při snídani. Poprvé kávou zapíjíme Brufeny, hlava bolí dooost. Štěstí, že máme tento zázrak od Zentivy. Díky němu, můžeme za pár chvil odjíždět ke Stonehenge.

Notoricky známé šutry. Místo, evokující v nás myšlenky nad vznikem lidstva. Bohužel, vznešenost našich myšlenek halí do tmavého hávu asi bambilión turistů z celého světa. Přes fronty a davy korzujících kolem Stonehenge se přenášíme a místo si užíváme. Je to poslední významné místo cesty. Po prohlídce „lomu“ otáčíme již definitivně k domovu. Dover, Dunqerk, Francie, Belgie, Holandsko, Německo. S návratem nespěcháme, děláme ještě několik zastávek, cesta nám trvá tři dny. Je pohodová, ale strohá, dálnice, dálnice, jen šedý rozpálený asfalt. Příjezd domů, je po měsíci monstrózní, připadáme si jako Napoleon, vracející se z vítězného tažení. Jsme unaveni, ale plni úžasných zážitků. Doufáme, že Vás čtení těchto řádek, alespoň na chvíli, vzalo na náš výlet také. Tachometr ukazuje ujetých 9.864 km. Tím se loučíme a na příští cestu Vás zde opět vezmeme sebou. Nebo se možná s někým z Vás někde ve světě potkáme, pokud pro Vás budou naše řádky inspirací. Závěrem jen prozradím, bude li, příští rok vše v „zelených číslech“, tak nás čeká Asie.

Redakci a všechny čtenáře zdraví

Vojta Kloud ( Hujer 4x4 ), Olga Janovcová (Oloušek ), Jindra Kouba ( Netopejr )