Další díl Drbny historičky patří ulici Vídeňská. Jestli nevíte, kde ji hledat, vězte, že v současné době jde o ulici Karla IV. Historik Jan Schinko ale moc dobře ví, že to dříve byla Svinenská, Barvířská, Rašínova, Wienergasse nebo možná i Novohradská.
Vídeňskou ulicí (dnes ul. Karla IV.) jede před 1. světovou válkou tramvaj linky L směrem k náměstí, kde zahne vlevo do Divadelní a pojede dál na Lineckou. Vpravo stojí pravý tramvajový secesní kandelábr (ve městě už je jen jeden). Občané veškerého věku mají každý něco na hlavě. Dokonce se tenkrát poznalo podle toho, co má člověk na hlavě, je-li příslušník nižší, střední nebo vyšší třídy.
Název ul. Karla IV. platí až od 1. ledna 1991. Předtím se ulice pojmenovávala tak, jak se měnila politická situace. Odjakživa to byla ulice Svinenská, není doložena Novohradská, poněvadž vedla z náměstí Svinenskou branou. V 18. století to byla ulice Barvířská podle v ulici usedlých barvířů. Na přelomu 18. a 19. stol. v souvislosti s rozmachem Rakouska se začala Svinenská brána označoval jako Vídeňská a tím i ulice se stala Vídeňskou. V roce 1925 byla přejmenována na Rašínovu, za německé okupace na Wienergasse.
V roce 1945 na Švermovu. V době zrušení cenzury v roce 1968 se pojmenovala Masarykova, ale za ruské okupace místní politici, kteří souhlasili s Masarykovou, změnili rychle názor a usilovali a přejmenování. Chvíli se dohadovali, až roku 1970 navrhl předseda MěNV, aby to byla ulice Osvobození. Názvy ulice (podobně ul. U Černé věže) jsou něco jako historie v kostce, nemusí se číst dějepis.
Vlevo na pohlednici je část novogotického kostela sv. Rodiny z roku 1888 a sirotčince Karla Boromejského z roku 1886. Za ním by následovalo velkouzenářství u Šolínů. V zákrytu domů po levé straně není vidět stojí-li už dům pozemkové banky (později LI-DO Bohumila Smetany) na rohu Kněžské. Asi ještě ne, byl postaven v roce 1915 na místě domu, ve kterém provozovali po staletí řemeslo barvíři. Na protějším rohu vyčnívá ze zákrytu bílá stěna Malého pivovaru.
Současný pohled. Foto: Dominik Svoboda
Označení linek tramvají písmeny L a P nebylo nejšikovnější, obvyklejší byly číslice. Pojedu jednotkou, přesednu na dvojku. Časově nervózní Budějčák si tak L vyložil jako langsam a P pomalu. Tramvaj do Pekárenské mohla mít č. 3, do Čtyráku č. 4. Radnice o nové tramvajové linky stála, ale nepřemluvila vlastníka elektrárny a pouliční dopravy, aby investoval. V rakouském Gmundenu (město nesrovnatelně menší než Budějce) si jednu tramvajovou linku zachovali, i když na ní město doplácí. Jezdí tam ze středu města k nádraží a zpět.
Vpravo na pohlednici je část patrového domu Packertova domu, který byl zbořen v roce 1978 kvůli stavbě krajské politické školy KSČ. Packertův dům stál na místě zrušených hradeb a podél něho vedla Hradební ulice směrem ke Kanovnické. Při stavbě politické školy KSČ byla Hradební z Karla IV. do Kanovnické uzavřena a nečekaně natrvalo. Město zase tolik uliček (jako Staré Město v Praze) nemá, aby si mohlo uličky nebo jejich části uzavírat. Ale souhlasil okresní konzervátor památkové péče. Bylo to tehdy složitější, připravoval se tam nový ONV, ale zvítězila škola KSČ, přičemž se ještě zbouraly klasicistní městské lázně.
Znalec města již zesnulý Karel Kakuška přesto, že kladně hodnotil renesanci a gotiku Budějc, jinými slovy obdivoval, připomínal, že Vídeňská ulice je jediná velkoměstská ulice v Budějcích. Může se měřit s Plzní i Prahou. Lze s jeho názorem polemizovat, zvláště počítá-li se velkoměsto od 100 tisíc obyvatel výše. Budějce nikdy 100 tisíc obyvatel neměly, tudíž mít takovou ulici nemusí. Ale výstavní je.
V pravém bloku domů na konci u náměstí se vypíná palác Včela. Byl postaven v roce 1896 podle návrhu Paula Branga z Vídně. To ještě tramvaje nejezdily.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
