Horký podzim 1938 v jihočeském pohraničí – 9. část

Velitel kaplické posádky kapitán František Fanta dostal 2. října rozkaz, že demarkační čára je pro tento den stanovena na linii obcí Omlenička – Bujanov a do prostoru vyslal jako pohraniční hlídku družstvo vojáků. Již po třech hodinách ale přišla zpráva, že demarkace se posunuje více na východ, 100 metrů od železniční trati. Bylo tak třeba rychle evakuovat družstvo vojáků, aby nebylo Němci zajato. Fanta spolu s dalšími třemi vojáky sedl do osobního auta a vyrazil rychle na místo. Zastavil u omlenického nádraží a pokračoval dál pěšky. V dálce spatřil, jak z Velkých Omlenic vyrazila směrem do Omleniček kolona německých náklaďáků s obrněným vozem v čele. Na okraji Omleniček se objevili čeští vojáci a kolonu pravděpodobně považovali z dálky za českou a začali na ní mávat puškami. V tu chvíli se z německého obrněného vozu ozvala palba kulometu. Na místě zůstal mrtvý vojín František Staněk, další dva byli zraněni, ale jejich druzi je odvlekli do bezpečí. Fanta rychle běžel k německým vojákům, aby palbu zastavil, ale ti ho jen odzbrojili a hnali před obrněným vozem jako živý štít pro případ, že by se jim někde čeští vojáci postavili na odpor. Teprve mezi domy v Omličkách se mu podařilo uprchnout a pěšky se vydal zpět do Kaplice. Vojáci, kteří Fantu doprovázeli a viděli jeho zajetí, se vrátili do kaplických kasáren, kde udělali poplach. Ihned se zorganizoval oddíl dobrovolníků, který chtěl jít dobýt Omlenice zpět a osvobodit svého velitele. Cestou ale narazil na vracejícího se kapitána Fantu, který celou akci zastavil, aby zabránil dalšímu masakru. Kaplické kasárny byly opevněny a do ulic vojáci rozmístili těžké kulomety.

Naposledy se v jihočeském pohraničí střílelo ještě 5. října 1938. Henleinovci v těchto dnech prožívali euforii vítězství, přesto někteří z nich měli pocit, že toho pro Hitlera vykonali málo a chtěli si ještě vydobýt nějaké další zásluhy. Tak došlo 5. října 1938 k akci oddílu Freikorpsu, který se pokusil přepadnout jeden z objektů čs. opevnění u Skřidel nedaleko Velešína. V této oblasti zatím opevnění zůstalo v českých rukou na rozdíl od linie na Šumavě, které se ocitlo v zabraném území. Henleinovci v noční tmě narazili na předsunutou hlídku vojáků a strhla se přestřelka. Během ní nacisté uprchli, ale střepinami granátu byl těžce zraněn vojín Martin Macht, který za několik okamžiků vykrvácel. Martin Macht pocházel z Domažlicka, ale přiženil se do Borovan, kde vyrůstaly dvě jeho malé děti. Jedinou památkou na tohoto obránce vlasti je dnes jméno na borovanském pomníku padlých. Machtova smrt měla zvláštní dohru. V říjnových dnech henleinovci provokativně přejížděli na motocyklech demarkační čáru a nereagovali na výzvy českých hlídek. Tak byl krátce po přestřelce u Skřidel jeden takový henleinovec zastřelen.

I když zábor pohraničí měl být dokončen do 10. října 1938, dodatečný zábor dalších obcí probíhal až do konce roku. Někdy byly neoprávněně zabrány i ryze české obce. Jednotky SOS se stáhly na novou hranici a zaujaly zde improvizovanou obranu. Silnice směřující do pohraničí byly zabarikádovány hromadami kamení a ostnatým drátem. Jakákoliv obrana ale již byla vyloučena, protože zabráním pohraničního opevnění měla německá armáda otevřenou cestu do českého vnitrozemí. Nové hranici se začalo přezdívat dřevěná hranice, protože byla vytyčena dřevěnými kůly a nové hraniční celnice tvořily jen dřevěné boudy. Zatímco situace v českých zemích se stabilizovala, horko začalo nyní být na východních hranicích. Když vlády Polska a Maďarska viděly, že Hitler získal co chtěl, požadovaly nyní po ČSR odevzdání polského a maďarského pohraničí. Přestřelky na těchto hranicích trvaly až do března 1939, kdy na Podkarpatské Rusi vypukla čtyřdenní opravdová válka.

V zabraném německém pohraničí si zatím nacisté vyřizovali účty se svými odpůrci. Šikanováni byli nejen Češi, kteří v pohraničí zůstali, ale především demokraticky smýšlející Němci. Často byli rovnou odvlečeni do koncentračních táborů. Z připojení k Německé říši začali být někteří sudetští Němci poněkud zklamáni. Nějakou dobu nadále nesměl nikdo překračovat starou hranici mezi Německem a Sudety, dokud nedošlo k narovnání cen v pohraničí, které znamenalo značné zdražení a zmizení některých druhů zboží, které bylo v Německu nedostatkové. Navíc byl ihned zaveden přídělový systém. Ze slibů, které nacisté dali jihočeským Němcům, nebylo splněno téměř nic. Měla být vybudována železnice z Nových Hradů přes Kaplici do Krumlova, měly být postaveny moderní dělnické ubytovny a vzniknout nové továrny. Místo toho vypukla 1. září 1939 válka a sudetští Němci rukovali na frontu.

Zbytek českých zemí byl Hitlerem obsazen 15. března 1939 po hrubém nátlaku na prezidenta Háchu. V té době již nebyla obrana Čech po vojenské stránce možná. Obsazením Čech byla porušena i Mnichovská dohoda, ale západní mocnosti se vzmohly jen na oficiální protest. Nacisté nezapomněli na výkony jednotek Stráže obrany státu a opět došlo k vyřizování starých účtů. Vůbec prvním zatčeným občanem Českých Budějovic se stal již ráno 15. března 1939 policejní strážník František Koranda, který v roce 1938 sloužil u SOS a v květnu během částečné mobilizaci v Chebu zastřelil dva henleinovské ordnery, kteří se pokusili na motorce provézt do Německa zprávy o rozmístění českých jednotek. František Koranda zahynul v koncentračním táboře.