pondělí 17. února 2020 Miloslava

DRBNA HISTORIČKA: Solní branka

Dnes nás historik Jan Schinko vezme do města solnou bránou. A ukáže nám, že Budějce ve skutečnosti nemají pouze jednu.

Na snímku zachytil Miroslav Pikous v roce 2002 příchod od slepého ramene k solní brance. Poněvadž dnes tato lokalita, zejména zdivo vlevo, vypadá jinak, jde již o historii.

Branka je poměrně nízko zaklenuta plackovou klenbou z období gotiky. Nebyla určena pro povozy a koně, jen sloužila jako vodní branka či vodní dvířka. Do konce 18. století měla vrátka. Dá se předpokládat, že branka zde v hradbě stála už ve 13. století, ale písemně je doložena v roce 1387 jako Šiklova branka.

Lazebník Jan Šikl měl vedle lázeň a pravděpodobně spravoval i branku. Byla to branka, kterou se bylo možno z náměstí nejrychleji dostat k řece. Za brankou nebylo slepé rameno, ale Vltava s Malší dohromady. Šiklovy lázně nebyly zrovna lázeňským domem v dnešním pojetí. Nejdůležitějším zařízením byly dvě měděné vany. Podle rytin z jiných podobných středověkých lázní tam veselo bylo.

V roce 1835 se v sousedství branky postavila velká empírová kamerální budova pro c. k. úřady včetně solního řadu a v rámci toho bylo patro solní branky přestavěno ve stejném stylu. V nové době se objevil pro branku termín „brána“ a ještě k tomu „solná“. Jde to, ale z hlediska města a jeho historie byly ve městě čtyři průjezdní brány (Pražská, Vídeňská, Linecká a Rybářská), ostatní byly branky ve vysoké a parkánové hradbě. Branky, kterými se chodilo pro vodu, byly solní v Kněžské, Plachého, České, později v ulici U Černé věže a u Rabenštejnské věže.

Do konce 19. století byla solní branka jen fortnou. V turistických průvodcích se uvádí, že solní brankou se nosila sůl. Romanticky snad – solní zaměstnanci tudy tahali (nosili, vezli na kolečku) bečky z lodí od řeky k solnici v České, kde si je solní písař zapsal a pak je zase tahali zpátky k řece na lodě. Ale to by se natahali. Solnice v České 64 měla ze svých skladů rovnou přístup k řece, navíc přes parkán krytý pultovou střechou. Bečky se dopravovaly po přesně nezjištěném transportním zařízení od řeky přímo do solnice a vydávaly také přímo k vodě.

Sůl se po řece dopravovala asi tak po roce 1547. Do té doby vozili sůl formani po cestách, kde je občas přepadli zloději (umírněně řečeno lapkové). Také se různě měnily Zlaté stezky (Prachatičtí svou Zlatou stezku později ztratili). Není ale vyloučeno, že by se přece jen solní brankou pár beček soli dopravilo. K tomu je třeba připomenout, že v letech kolem roku 1880 se do Čech začala vozit levná sůl z Polska po železnici. Solní úřad v České 66 byl postupně zrušen, stačil jeden člověk.

Podle polohopisného plánu města stavebního úřadu radnice vedeného Ludvigem Hackem, schváleného radnicí v roce 1895, měla být solní branka zrušena za účelem prosvětlení Radniční ulice. Vrchní stavební rada Ludwig Hack a radnice to mysleli vážně. U řeky se počítalo se širokým nábřežím (také německé gymnázium se zadním vjezdem na dvůr a vchodem pro ředitele v České 64 má ke slepému rameni hlavní vchod. Ale Hackův plán se nestačil v kvasné době naštěstí realizovat.

Solní brance se lidé kdysi vyhýbali, bývala tam večer podezřelá tma. Dnes je možné tudy procházkou dojít za pár minut přes Sokolský ostrov na Dlouhou louku. Vlastně od té doby, kdy tam jeden člověk zamordoval druhého člověka, se to proměnilo v kultivovanou lokalitu.e

Autoři

Štítky Drbna historička, Jan Schinko, Solná brána

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.