Skoro týden už stojí balvan u knihovny na novém místě. Jan Schinko se v dalším dílu Drbny historičky podíval na jeho historii. Co mělo stát místo balvanu a odkud byl?
Původně, podle projektu z roku 1973, měl stát v místě, kde ještě před týdnem trůnil balvan, obří monument v podobě kladiva a srpu. A vzadu, směrem k Malši, měl být usazen malý balvan. Podle skici projektantů měl tento malý balvan, spíše kámen, rozměry asi čtvrtiny velkého balvanu. V roce 1974 se od kladiva a srpu ustoupilo a navrhl se obrovský balvan, přičemž malý balvan se škrtl.
Ústně se šířilo, že balvan vyjadřuje pěst dělníků, což vyloučeno není, ale autorka balvanu akademická sochařka Jarmila Malátová vysvětlila, že balvan je skoro kulatý, tudíž představuje zeměkouli, stabilitu, pevné lidstvo a internacionální vědomí a spolupráci. Takto pojatý balvan byl přijatelnější, než betonové inflační srp a kladivo. Vlastně byl balvan překvapením, poněvadž se skutečně čekalo něco horšího.
Balvan byl přivezen z Údolí u Nových Hradů v říjnu 1974 na dvou tankových valnících. Žulový balvan se odebral z Kozího vrchu (Geisbergu). Nepochází tak ze Šumavy, ale z Novohradských hor. Geiss je ve staré němčině koza. Oficiálně se okolnost, že domovem balvanu byl po tisíce let Kozí vrch, neuvádělo. Prezentovalo se, že pochází z Údolí. To je v pořádku, ale překvapilo, kdo byl stotisící návštěvník Muzea dělnického revolučního hnutí, čímž i balvanu.
V polovině roku 1977, tedy asi dva roky po otevření muzea, byl přivítán se všemi poctami v pořadí 100 000 návštěvník. Byl jím vedoucí brigády socialistické práce (BSP) státního statku Nové Hrady, úpravna krmiv Údolí. Že to byl právě vedoucí BSP a ještě z Údolí, odkud balvan pocházel, bylo přinejmenším podezřelé tím, že stotisícím mohl být reálně např. Josef Novák, nečlen BSP a ne z Údolí. To zřejmě ano.
V říjnu 1974 se váha balvanu uváděla 130 tun, později 114, 110 a 100 tun, až se pro jistotu uvádí, že balvan je stotunový. Tak velký balvan už by mohl mít s nadsázkou gravitační pole a podléhat teorii relativity. V roce 1990 se do balvanu obořily některé skupiny lidí, že může za všechno dosavadní, hrozili mu, že ho za to odvezou, ale balvan je nezávislý. Do balvanu není vidět, jen se zdá, že kdyby bylo po jeho, nestěhoval by se 23 metrů vedle kvůli problematické ploché přístavbě knihovny.
Stavba Památníku (název Muzeum dělnického revolučního hnutí je pozdější) byla zahájena dne 8. listopadu 1971 po okázalých oslavách tzv. Velké říjnové socialistické revoluce (používaná zkratka VŘSR). Tehdy se ještě počítalo s malým balvanem. Zahájení bylo provedeno tak, že za účasti politiků a novinářů (dělníci nepřišli) vyhloubil bagrista slavnostně první kubíky zeminy pro síť hlavního vodovodu. Noviny uvedly, že pro mladého bagristu to byly nezapomenutelné chvíle. Jistě byly.
V roce 1977 architekti z institutu SÚRPMO (Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů) Malát, Řezníček, Sádek a akademická sochařka Malátová obdrželi v Praze za náš Památník (Muzeum dělnického revolučního hnutí) včetně balvanu cenu Antonína Zápotockého. Samozřejmě snažili se, ale z Prahy. Za druhé, nebylo dostatečně využito atraktivní místo bývalého Wilsonova náměstí a za třetí zrovna naše město nebylo zrovna historicky střediskem dělnického revolučním hnutí. Na Wilsonově náměstí se totiž plánoval nový Krajský národní výbor, městské lázně, špičkový výškový hotel, prvotřídní obchodní dům, něco jako v Praze Kotva apod., a najednou se vynořil Památník (MDRH).
