Jen těžko bychom dnes poznali sokolskou plovárnu, která stála za klášterem v roce 1921. Nevedla k ní žádná cyklistická stezka a ni silnice. Na plovárnu bylo možné dostat se suchou nohou jen přes lávku nad vorovou propustí. Sokolská plovárna vyhořela v roce 1929 a od konce srpna 1930 byla Vltava podle plánu Antonína Jiráska svedena rovnou na nový bubnový jez a novou elektrárnu.
Za klášterem bývalo (a je) vždy živo, zvláště když tudy tekla Vltava s Malší a v řečišti byl ostrov, na kterém stál původně Malý mlýn a před rokem 1930, kdy byl pořízen snímek, sokolská plovárna. Na plovárnu bylo možné dostat se suchou nohou jen přes lávku nad vorovou propustí. Jihočeské listy uvedly v květnu 1921: „Na sokolské plovárně je již otevřena restaurace, holič, pedikúra, manikúra, půjčovně loděk a možnost použití tělocvičného nářadí. Otevřeno každodenně od 8 ráno do 9 večer. Dne 26. května 1921 o Božím těle prodáno rekordních 1700 lístků. Teplota ve stínu 35°C, na slunci o 10°C více.“ Čistě matematicky – kdyby se to přepočetlo na dnešní počet obyvatel, mělo by se prodat kolem 4200 lístků. Ale byla jiná doba.
Za klášterem odjakživa parkovaly vory. Voraři, říkali si plavci, chodili na jídlo do hospody Na Růžku, nebo ke Třem sedlákům. Také do hospody U Tyrola (dnes pivovar Solnice). Do roku 1872 Rybářskou bránou. Na snímku vedle patrového domu slečen Zákosteleckých byla do roku 1895 jatka. K vodě chodili jircháři a koželuhové z České ulice. Na nábřeží vázali provazníci provazy.
Stálý ruch byl u Předního mlýna. To byl od konce 13. století Dvorní mlýn. Mohlo by se říci (písemně doloženo to není), že to byl královský mlýn, poněvadž termínem dvorní se označovalo to, co souviselo s královským dvorem. V roce 1872 si cech krupařů a mlynářů na radnici vymohl (hovorově vydupal) zboření Rybářské brány.
Sokolská plovárna vyhořela v roce 1929 a od konce srpna 1930 byla Vltava podle plánu Antonína Jiráska svedena rovnou na nový bubnový jez a novou elektrárnu. Za klášterem zůstalo jen slepé rameno Malše. Zbytečně byl zrušen „sokolský“ ostrůvek a Sokolský ostrov přestal být skutečným ostrovem. Klub přátel města, vzniklý z Klubu za starou Prahu, posléze za staré Budějovice, za vedení Adolfa Trägera, slovně bojoval za zachování ostrova. Navrhoval z Hroznové na Sokolský ostrov most, ale marně.
Českobudějovické listy ze dne 11. prosince 2001 uveřejnily zkráceně nový regulační plán města týkající se historického jádra, který předpokládal zvýšení hladiny Mlýnské stoky (tak jak byla po staletí, kdy vzdouvala vodu na Zadní mlýn). U Předního mlýna, to ještě nebyl hotel Budweis, by spojoval Malši a Mlýnskou stoku pohyblivý jez. Vodní plochu překlene vzedmutý mostek, který se stane důstojnou branou do historického jádra města. Současně počítal plán s kanálem ze Senovážného náměstí ke kulturnímu domu Slávie (armáďák) k Malši.
Tím měl vzniknout okruh či obepnutí města vodou jako kdysi. Slovy spisovatele Jana Nerudy z roku 1890 – vody a zeleň objímají Budějovice České jako prsten skvostný. Současně se měla otevřít na Senovážném Mlýnská stoka. Později se to trochu upravilo v tom, že rozdíly hladin by vyrovnávalo zdymadlo.
Nad hřebenem klášterního kostela vyčnívá rokoková báň klášterní věže. Zrovna je klášterní věž pod lešením. List Republikán informoval dne 9. srpna 1937 čtenáře, že klášterní věž jest pokryta měděným plechem, kterážto práce byla svěřena klempířskému závodu Josefa Poláka. Při snímání kříže a kopule pod ním se očekávalo, že při otevření této nalezeny budou staré záznamy, jak obyčejně se stává. V kopuli (kouli) však mimo svatých obrázků nebylo nic jiného nalezeno. Tedy tehdy. Dnes ano.
