DRBNA HISTORIČKA: Divadlo po Vítězném únoru politikům odolávalo

Události kolem dne 25. února 1948 se dotkly i Jihočeského národního divadla (dále zkráceně divadlo). Jak to v Praze probíhalo, později se začal používat termín „Vítězný únor“, když demokratičtí ministři podali demisi, shrnul jadrně a výstižně Jan Masaryk. Na adresu demokratických ministrů bojující s nedemokratickými řekl (alespoň se to tak traduje): „Přihráli míč na nohu Gottwaldovi, přičemž neměli nikoho v brance.“

Hned první týden po 25. únoru 1948 vstoupilo do KSČ v kraji  8000 nových členů. Kdyby nebyl 25. únor 1948, tak nevstoupili. Do května 1948 bylo v kraji  74 800 členů KSČ, což byla dobrá čtvrtina voličů. Divadlo, výtvarníci, publicisti, spisovatelé, rozhlasáci, úřady, továrny aj. neprodleně psali do Prahy, že jdou za Gottwadem a k tomu příslušná hesla a fráze. Ale ne všichni. Jihočeská pravda uveřejnila zprávu, že v divadle se vytvořila skupina herců, kteří ironizují boj pracujícího lidu. Uvedla to jmenovitě a ještě jméno toho, kdo nejvíce ironizuje.

Jinak divadlo politikům odolávalo a zářilo tradičním nepolitickým repertoárem. Z Prahy přišli herci Martin Růžek a Nataša Gollová. Hrál se Kupec benátský, Pygmalion, Čardášová princezna, Polská krev, Slovanské tance, Sen noci svatojánské a také hra známého skauta a spisovatele Jaroslava Foglara Tábor ve sluneční zátoce. Sám autor byl na premiéře přítomen. To ještě chvíli politici Jaroslava Foglara snesli. Potom už nesnesli nejen Foglara, ale ani Sokoly. 

Nové politické a územní orgány ve městě oznámily, že se bude stavět nové divadlo za muzeem před náměstím generalissima Stalina. To už ovšem oznamovaly od roku 1945 a potom ještě nejméně pětkrát a dokonce kvůli tomu zbořily Metropol a kino Lípa. V roce 1953 se vrátil na ministerstvo financí Fielingerův dar na nové divadlo, původně 270 tisíc korun, po měně se vrátilo 11 tisíc korun. Vrátil se i fond 27 tisíc korun.

Do repertoáru divadla pronikaly povinné hry, ale divadlo bránilo, co to šlo. Hrál se Lakomec, Lumpacivagabandus, Jiříkovo vidění, Úklady a láska, Ptáčník, Cikánský baron. Dne 21. listopadu 1954 se konala premiéra hry Dobrý voják Švejk. Pokaždé když se Švejk hrál měl mimořádný úspěch. Josefa Švejka dělal Áda Šmíd. Hrál a zpíval výborně a navíc se podobal Švejkovi, jak ho nakreslil Josef Lada. Nosnou písní byla stará pražská Velká pára. Diváci zpívali s Ádou Šmídem a sborem.

„My jsme ta velká pára, nás už zná celá Praha, Karlín a Vinohrady, my jsme ty děti Prahy.“ A všichni: „Policajt nechaj mě, já jsem tom nevinně, já jsem ta velká pára a bydlím v Karlíně.“ Bylo to nevídané a děkovačky nekonečné. Ono se totiž normálně  v rádiu, ve školách a na slavnostech zpívalo úplně něco jiného.

Příští rok se hrál stále Ptáčník, Orfeus v podsvětí, Žebravý student, Hamlet, Prodaná nevěsta, Hubička. Politika se do divadla stejně dostala. S Hamletem jelo divadlo na festival. Kritika tehdy uvedla, že budějovičtí herci zahráli Hamleta tak, jak to chtěl Shakesperare, nikoli tak, jak by to chtěla buržoazie. Vyzdvihovala se Hamletova bojovnost, ne pouhé filosofování být či nebýt. Při inscenacích Jan Hus a Jan Žižka překvapilo snad každého tvrzení, že Jan Žižka chtěl odstranit vykořisťování člověka člověkem. Kolik se na to prodalo nebo rozdalo lístků není zjištěno. U některých povinných her se lístky rozdávaly do závodních výborů ROH. Výjimkou byl Straussův Netopýr a Nedbalova Polská krev. Lístky na obě operety velmi kupovali i politici.