Tradiční trhy na Piaristickém náměstí přerušil koronavirus, dneska se ale podíváme do historie, jak to s trhy bylo dříve. Kde všude se trhy ve městě konaly? A jaká měly pravidla? I o tom je dnešní díl Drbny historičky.
Ve městě měly trhy za c. k. a 1. republiky určitý systém řízený radnicí a hygieniky. Trhy na drobné domácí zvířectvo, zvané také holubí, se konaly na Wilsonově náměstí v okolí zájezdního hostince U Zlaté husy. Prodávali se živí holubi, husy, kachny, slepice apod., což si lze představit i tak, že husa se neomezuje a dělá husince podle potřeby. Ovocné trhy byly na Ovocném trhu pod Černou věží, kde bývala do roku 1912 kašna, v níž se mohlo ovoce a zelenina umýt. Později pumpička.
Trhy na zelí se konaly na Senovážném náměstí. Na pohlednici pořízená mezi roky 1909 a 1914 je vidět, jak takové zelné trhy vypadaly. Nutné bylo mít zelí a vozík. Podle pamětníků byl vozík, kára, dvoukolák atd. určitý mini movitý majetek. Kdo měl dvoukolák, nabízel služby. Tahalo se vlastní silou, někdy celá rodina. Mlékařky měly bernardýna. V Piaristické se konaly houbové trhy. Dobytčí trhy u nádraží a u plynárny. Na hlavním náměstí bývaly trhy pravidelné, jejichž náplní byl hlavně jarmark.
Jihočeské listy dne 16. září 1922 hodnotily švestkový trh na náměstí: „Kronika pondělního jarmarku je obvyklá – řada kapesních krádeží a několik výtržností zaviněných přílišným holdování truňku“. Jihočeské listy byly poměrně konzervativní. Nekompromisně uváděly jména zlodějek a ve které vesnici mají domovské právo. Policie je potom posílala šupem domů. Zlodějů mužů bylo míně, za to se podíleli na velkých šarvátkách. Právě tady na Senovážném udeřil zelinář konkurenta i jeho manželku pětikilovým komerčním závažím do hlavy. Bylo spoustu krve, ale naštěstí na Senovážném bydlel doktor Šimša.
Obliba trhů spočívala asi v pohyblivé ceně zboží a zvláštní společensky uvolněné atmosféře. Současně se po obvodu náměstí korzovalo. Tam se to ovšem vrstvilo. Jedno korzo bylo české, druhé německé, třetí profesorské a čtvrté xindlkorzo pro služky a vojáky. Odpoledne ceny klesaly, poněvadž trhovci to nechtěli zase táhnout domů. Tím zelí bylo odpoledne lacinější. To byla první fáze, druhou bylo krouhání zelí doma a našlapání ho v sudu. Šlapala celá rodina. Podle pamětníků dnešní zelí tehdejší lahodné chuti šlapaného zelí nedosahuje. Sud se zelím vydržel do příštího zelného trhu.
Na Senovážném se také prodávalo seno a sláma, k čemuž sloužila městská váha (nacházela by se vlevo od tramvaje). V čase snímku před 1. světovou válkou bylo město na vzestupu. Pamětníci (už ale nejsou) připomínali, že se měli nejlépe, co zažili.
V roce 1909 bylo v hostinci Jirsíkov na Josefáku založeno stavební družstvo na stavbu dělnických a rodinných domků v Havlindě. Kdo dělal, postavil si domek, nebo ho koupil od stavitele Mojžíše. Válka to zlomila.
Po válce pokračovaly na Senovážném zelné trhy, ale začalo se šetřit. Radnice přeložila městkou váhu na Novohradskou a v místě zelných trhů byl založen v roce 1928 park s meteorologickým sloupem, opodál pomník plukovníka Švece. Lidi si jezdili s vozíky pro zelí rovnou do Roudného, poněvadž zelí se nakládalo ještě dlouho po 2. světové válce. V provozu byly holubí trhy na Wilsoňáku. Koupila se tam mladá husa a doma se šiškovala. Vykrmená husa dala hrnec sádla a hrnek jater na paštiku. V hostinci U Basy ukradl někdo hostinskému vykrmenou husu. U Nisslů také, a to zrovna když paní domácí byla v divadle. Masné krámy se „udělaly“ na zelí, knedlíku, vepřovém a pivu.Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
