Dnešní díl Drbny historičky věnoval Jan Schinko mariánským sousoším a morovým sloupům. Ty se ve městech v republice stavěly poté, co se zvládla epidemie moru. V Budějcích stálo sousoší na Mariánském náměstí. Později bylo ale odstraněno, údajně kvůli dopravě.
Pohlednice z období c. k. zachycuje pohled z Mariánského náměstí na náměstí Lobkovické, přičemž v popředí stojí mariánské sousoší z roku 1716. Morová epidemie trvala v Čechách a na Moravě přibližně tři roky 1713 až 1715. Poté se začaly ve městech stavět mariánská sousoší a morové sloupy jako poděkování za odvrácení moru, za ochranu před morem i prosba na další léta, aby se mor městu vyhnul. Díky patřily hlavně P. Marie. Náš morový monument vlastně znamenal poděkování P. Marii za to, že se mor městu vyhnul.
Z hlediska epidemiologického bylo výhodou, že město bylo obklopené kolem dokola vodními toky a do města vedly jen tři brány, které měly dvojitou padací mříž. Ve většině měst stojí na hlavním náměstí mariánské sousoší nebo morový sloup. V Olomouci např. tak vysoký, že jsou v něm místnosti v přízemní a v patře (také je tím v UNESCO). Mariánská sousoší a morové sloupy se stavěly, když už mor ustoupil, nebo se nějak zvládnul. Přímo se nabízí úvaha, co se bude stavět až ustoupí či se zvládne covid. Asi nic, na covidové sloupy nebude čas a peníze (ale tehdy byly).
Mariánské sousoší u nás nestojí na hlavním náměstí, ale na prostranství, které tenkrát ani náměstím nebylo. V tom roce 1716 měla radnice se středem hlavního náměstí jiné plány. Toho roku totiž podal státní geometr Rappa návrh na postavení kašny (dnes Samson) ve středu hlavního náměstí v souladu s plánem radnice přivést do města vodu z městské vodárny a dále vodu rozvést do malých kašniček ve městě.
Pranýř se ze středu náměstí přemístil před radnici. Pranýř se zrušit nemohl, byl třeba, poněvadž někteří obchodníci šidili, jiní podváděli, takže se připoutali k pranýři a lidi si je mohli prohlédnout. V letech 1721 až 1727 se postavila Samsonova kašna. Pro mariánské sousoší bylo určeno místo před barbakánem Pražské brány. Nebyly tam v těch časech ani kasárny, ani ústav hluchoněmých. Jen zde začínala Pražská silnice, silnice k Dlouhému mostu a cesta Dlouhou ulicí na východ (dnes Baarova).
Mariánské sousoší je dílem sochaře Josefa Dietricha. Dobrý sochař, jenže vytvořil plastiku ze zadu plochou. Ze zadu nic není, jen holá plocha. Asi měl v úmyslu, aby sousoší ovládalo plochu před ním. Také se brzy potom plocha nazvala Mariánské náměstí. V roce 1847 postavil za mariánským sousoším Josef Sandner dům U Červeného raka, později ústav hluchoněmých. Mezi „zadkem“ sousoší a ústavem vedla potom do ulice Střelnické, podle německých obyvatel do Elitegasse (dnes 28. října), jen úzká vozovka. Občas si na to stěžovali.
Dopravní problémy a stížnosti tak zásadní nebyly. Až po roce 1948 vadilo sousoší politikům ideologicky. Přímo se to neřeklo, oficiálně se uvedlo, že sousoší překáží dopravě. Není přesně zjištěno, kdy se sousoší začalo rozebírat (naštěstí se nepoužil dynamit), asi kolem 1952. Kamenné bloky se pohodily do zahrady špitálku na Pražské, sochy se podařilo ukrýt na biskupství v Biskupské ulici.
Tak, jak sousoší lokalizoval Josef Dietrich a postavil ústav hluchoněmých Josef Sandner, nové dopravě jistě překáželo. Ale nebyl to tak velký problém umístit ho opodál. Po roce 1990 vyhledal díly sousoší, udělal výdusky soch, doplnil ztracené části, složil a sousoší postavil sochař Ivan Tlášek. Dne 1. července 1993 bylo zkolaudováno v místě, které se kdysi nazývalo Lobkovické náměstí.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
