DRBNA HISTORIČKA: V Kanovnické ulici se nacházela nejstarší trafika ve městě

Na snímku z roku 1930 se představuje dům č. 2 v Kanovnické ulici. Dům je více znám při pohledu z náměstí, kam míří jeho renesanční průčelí s jednu arkádu loubí. Opticky stojí na náměstí, ale vchod do domu a domovní číslo má v Kanovnické. Nad vchodem se vypíná arkýř podepřený sloupky. Někomu sloupky vadily, klidně je nechal odstranit. Sice nebyly funkční, ale výtvarně rámovaly vstup do domu.

Trakt v Kanovnické ukazuje, jak asi byla dlouhá gotická parcela. Sahala až do sousedního prostoru, kde je dnes dům U Sadovských. Na straně vpravo u náměstí bylo v 50. letech vybouráno krátké podloubí, aby se ulehčilo chodcům z náměstí do Kanovnické, poněvadž Kanovnickou jezdily trolejbusy v obou směrech.

Dům od 19. století do poloviny 20. století vlastnila rodina Försterů. Za 1. republiky zde měl Gustav Förstner oblíbené hračkářství. Sortiment byl dobový. Autíčka a vláčky na klíček, dřevené hračky, houpací koně, loutky, stavebnice, kostky, které byly uloženy v krabici a když se šikovně obrátily, objevil se nový obrázek z některé známé pohádky. Novinkou byl elektrický vláček a šlapací auto.

V roce 1907 si v domě paní Försterové otevřel nový český obchod papírem a školními potřebami Josef Slad. V srpnu 1939 došlo ke změně nápisů: „Převzal jsem po více než 30 roků stávající a poctivě vedené papírnictví pana Sada v Kanovnické 2, Alois Dolejš.“ Josef Slad zemřel v říjnu roku 1942 ve věku 75 let. Již předtím v roce 1940 zemřela Marie Sladová. Alois Dolejš přibral později také galanterii.

Vlevo v malém krámku sídlil řezník Josef Nekola. Později hodinářství a zlatnictví. Za socialismu se v podloubí na náměstí zařídila drogerie a parfumerie. Přesněji, zasahovala sem ze sousedního domu na náměstí. Zde v Kanovnické se usadily obchody obuví SNAHA a prodej suvenýrů. To již tudy jezdil trolejbus jen v jednom směru do Lannovky (zastávku měl u záložny) a pak ulicí městská doprava zrušena. 

Po levé straně na snímku stojí vedle kostela trafika, která patřila k nejstarším ve městě. Stála tady už v roce 1876. Jen asi vypadala jinak. Ve městě se začaly vyrábět doutníky a v nové tabáčce v dnešní Průmyslové kuřivo. Narůstal zájem také o šňupavý tabák (jiné substráty se šňupaly později). Šňupající musel mít kapesník. Z té doby pochází hovorový termín šnuptychl, protože český název nosočistoplena se neujal.

V roce 1907 se trafika dražila po H. E. Rosínovi. Veřejně dražbu vypisovala Tabáková režie. Trafiku získala paní Rosínová, která ji výhodně pronajala paní Wehlové. Roku 1917 převzala trafiku po paní Wehlové slečna Kateřina Lidická.

Kdy byl domek odstraněn není zjištěno. Dnes je zde malé pítko. Mít trafiku byla za c. k. i po roce 1918 určitá jistota. Začaly z módních důvodů kouřit dámy, objevily se pestré módní časopisy, posílaly se pohlednice. Trafika nebyla na zbohatnutí, ale stálý příjem to byl. Trafiky po roce 1918 rozdělovala společnost Abalda, spol. s r. o. Přednost měli zranění z války a legionáři, kteří se vraceli po letech.

Přidělit trafiku byl pojem, který postupně zahrnoval i jiné živnosti a v nové době i funkce. Může se říci, že i dnes někdo dostane „trafiku“. Nesedí ovšem v boudě v Kanovnické, ale úplně jinde.