V novém dílu Drbny historičky se Jan Schinko zabývá budějovickými mlýny a tím, jak si originálně dokázaly poradit s tím, když po městě kolovaly drby o nedostatku mouky. Mouka však nebyla jediným tématem, kterým Budějovičtí v roce 1952 žili. Řešila se například Slánského banda, přejmenování kavárny Savoy na Bajkal, pěstování kazašské pampelišky na Rudolfovské nebo vyvrácení základního kamene divadla.
Zachovalo se několik fotografií z roku 1952 úderného stánku národního podniku Jihočeské mlýny v Českých Budějovicích u muzea, na nichž tento podnik „potírá šuškandu“. Týkalo se to zřejmě nedostatku mouky, o níž se ve městě neslo, že je jí málo a nebude. Jihočeské mlýny tudíž postavily propagační stánek prakticky informující a lidovou šuškandu popírající, dle řady moučných pytlíků, že mouky je ve městě dostatek. Zajímavé je, že starší hospodyňky stánek míjí. Buď mají doma mouky dost, nebo je odrazuje cena, anebo mají jiné starosti. Na jiném snímku postávají u stánku mlynáři v bílém a zřejmě zástupci vedení n. p. Jihočeských mlýnů.
Jihočeské mlýny, n. p. mimo jiné spolkl i zdejší Přední mlýn. Není vyloučeno, že v pytlíkách mouky na pultě stánku je i mouka z Předního mlýna (dnes hotel Budweis). Do roku 1948 byl Přední mlýn, ve městě nazývaný Havlíčkův, normálně v provozu, i když podle rozhodnutí ministerstva výživy ze dne 18. května 1948 na základě prezidentského dekretu č. 5/1945 byla na mlýn uvalena národní správa. Přesto, že měl mlýn jen 12 pracovníků. Podle dalšího nařízení ministryně výživy ze dne 22. prosince 1948 č. 3380 Ú.l.1 byl Přední mlýn začleněn do n. p. Jihočeské mlýny.
Chvíli byl správcem mlýna původní majitel Josef Havlíček, ale v roce 1949 mu byla správa mlýnu odebrána a ponechána dočasně jen zahrádka, kde měl záhonky a včely. V roce 1961 prodaly Jihočeské mlýny a pekárny n. p. Přední mlýn obchodnímu podniku Domácí potřeby. V budově si zařídily vzorkovnu a sklady porcelánového a skleněného zboží. Podobně jiné mlýny v okolí města. Může se namítnout, že mouka z pardubických mlýnů byla také jistě použitelná, ale za kolik se vyrobila mouka u nás a za kolik v Pardubicích se neuveřejnilo. Ve městě se „šuškalo“, ne že není mouka, ale že všechny mlýnské stroje z města byly odvezeny právě do Pardubic.
Rok 1952 byl z mnoha důvodů tak i tak pozoruhodný. O „Slánského bandě“ se toho dnes ví a popsalo hodně, přičemž to byl generální tajemník ÚV KSČ. Proces se táhl celý rok do listopadu 1952. Z tisku vyplývalo, že se Rudolf Slánský ke všemu přiznal. Ve městě to bylo trochu jinak. V Praze se prostě politici posílali do tepláků a nejen to, mezi sebou. Spíše zaujalo přejmenování kavárny Savoy na Bajkal a ještě nervózní stížnost, že na reklamě Bajkalu se představuje buržoazní mládež ploužící se po parketu. V areálu rolnické školy na Rudolfovské se prvně v kraji začal pěstovat kok-sagyz. Měl být velmi léčivý. Z hlediska budějovického názvosloví – vytvořilo se pro jednoho nadšeného propagátora kok-sagyzu přízvisko kok-sák. Někdo vyvrátil základní kámen budoucího divadla a dovalil do Mlýnské stoky. Pachatelé nebyli zjištěni. Byl zrušen Sokol a určeny DSO (dobrovolné sportovní organizace). V DSO Slavoj za Karla Jíravy překonala Slávka Komárková – Křítkova národní rekord ve vrhu koulí 13,74 m. Strana a vláda nařídily budovat silážní jámy. Okolnost, že bylo málo mouky, bylo okrajové. Šuškanda ve městě byla, ale mouky se moc netýkala.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
