Do Stalinova domu dorazil Gottwald, náhle se sešlo dvacet tisíc lidí

Celý socialismus a ještě 25 let poté se pozoruhodný dům na pravém břehu Malše na pozvánkách týkajících se různých kulturních akcí patřičně uvedl jménem a do závorky se vždy přidalo (Armáďák). Budějčák tak věděl, kde to je. Přitom armáda vlastnila objekt jen v letech 1956 až 1960. Asi proto Armáďák, protože armáda se k domu chovala neutrálně, vyloženě ho nepoškodila, ale ani nezvelebila, nevyvolávala konflikty, pořádaly se nadále taneční, plesy, koncerty a začala se rýsovat „zlatá šedesátá“. Nebo působila nechuť Budějčáků používat názvy Park kultury a oddechu, Městský dům osvěty, Městský dům kultury apod., které vymýšlela radnice.

Při slavnostním otevření 31. prosince 1872 to byl německý Spolkový dům, později Německý dům. Byl vlastně postaven ideologicky proti české Besedě, která byla v provozu od 15. ledna 1870. Něco jako derby mezi Besedou a Německým domem bylo stále. Jihočeské listy dne 4. května 1900 uveřejnily: „Hostinství v Německém domě zadáno bylo právě p. Rudolfu Slámovi, poněvadž týž podal dosti záruky, že teď už opravdu Němcem zůstane. Několikrát kůži převlékl, byl českým radikálem, byl nefalšovaným Němcem, byl internacionálem, klerikálem, pak zas mladočechem. Gratulujeme.“  Předtím byl hostinským U Slovanů v Jírovcově ulici.

Po květnu 1945 zasedal v Armáďáku mimořádný soud a v tom čase se objevil název Stalinův kulturní dům. Současně se v objektu usadil Krajský sekretariát KSČ, takže snadno to byl hovorově Staliňák. Dne 18. května 1946 přijel do Budějc Klement Gottwald a zašel na nějakou schůzi do Stalinova domu. Jihočeská pravda uvedla, že do Stalinova domu dorazil po 18. hodině, kde se na prostranství náhle sešlo 20 000 lidí. To ovšem není technicky možné, poněvadž 20 000 lidí se náhle sejít nemůže.

Kulturní dům Slavie. Foto: Jan Homolka

Ve Stalinově domě obdržel Klement Gottwald množství darů od základních organizací KSČ budějckých podniků. Českobudějovická smaltovna darovala umělecky cennou vázu,  smaltovna Bohemia půl tuny nádobí, Jihočeské lisovny 300 kilogramů nádobí a 1 pestrou vázu, tužkárna Ripet zlatá pera pro něj a jeho nejbližší spolupracovníky, Budvar 425 litrů moku, Měšťanský pivovar jeden soudek a bedničku exportního piva, tabáčka tabák a doutníky, Koh-i-noor kolekci svých výrobků a tak dále. Není přesně doloženo, co s tím dělal, snad u piva by to šlo odhadnout, nebo byl-li přistaven náklaďák. Ale praxe uveřejňovat všechny dary byla dobrá. Mohla by se obnovit.   

S Německým domem problémy byly. Spíše slovní na určité úrovni. V restauraci se tam mimo jiné podávalo české vepřo, knedlo, zelo, pořádaly se české zabijačky a v českých hostincích zase lébrkés a vuřty. Zásadní obrat nastal v době, kdy začal v Německu hřímat Hitler. Vrcholem ponížení České země bylo zabrání pohraničí 1938 a německá okupace 1939. Německý dům se stal epicentrem Němců. Dokonce i někteří Češi si šli do toho epicentra po německu zahřímat.     

V Armáďáku je ještě v paměti restauratér Václav Císler, který zde s rodinou také bydlel. Syn houslista a herec Jiří Císler se do divadla ani nepřevlékal, jen přeběhl. Po představení a jinak však chodil do Savoye, protože v Armáďáku byl  pod dohledem. Do času, než byl postaven komplex ROH (dnes Metropol), byl Armáďák kulturním centrem města. Působilo v něm několik divadel (D 111, Divadlo hudby, Divadlo ProVás, Divadlo poezie) a hudebních souborů.

Městský dům kultury (Armáďák) měl též řadu shromažďovacích a propagačních funkcí. K Armáďáku patřil park oddechu u Hardtmutky (dnes je v tom prostoru druhá ledová plocha zimního stadionu), kde byl taneční parket a pódium. Cenzura polevila, takže se tam hrála velmi nepracovní hudba, pak ale cenzura zasáhla.

Napsal Jan Schinko