K dřevěnému Dlouhému mostu se chodilo na romantické procházky

Na romantické kresbě z poloviny 19. století je zachycena Vltava s loděmi za Dlouhým mostem, starý dřevěný Dlouhý most a panorama města od západu. Zcela vlevo je část zahrádky Lannova domku, za nímž by následovala Lannova loděnice. Cesta do Čtyř Dvorů zatáčela z Dlouhého mostu vpravo. Malíř pojal cestu jako promenádu dobře oblečených lidí včetně důstojníků. Aby nebyl na kresbě příliš klid, běží alespoň koně a zdraví se šífaři a lidi na břehu. Vzadu blíže k pravému břehu Vltavy se plaví koně, což naznačuje, jak asi byla řeka v těch místech hluboká.

Lodě na Vltavě mohly být Lannů (hovorově tenkrát Lánů) nebo Hynka Zátky. Lodě z Lannovy loděnice měly ploché dno, říkalo se jim šífy a posádkou byli šífaři. Na rozdíl od vorařů, kteří se nazývali plavci. Vory však malíř nezakreslil. Krátký Lannův šíf byl dlouhý 33,1 metrů, dlouhý šíf 44,5 metrů. Práce šífařů a vorařů byla dřina, ale slušně placená. Šífaři většinou bydleli na Starém městě. Byli ve městě oblíbeni i jako ženichové, protože se s nimi předpokládal relativní blahobyt.

Dřinu a neustále nebezpečí při plavbě, též delší odloučení od rodiny (zpátky z Prahy se koníčkovalo pěšky, šífy táhly koně proti proudu, pokud se lodě nebo vory v Praze neprodaly), nahrazovali šífaři i voraři svojí poezií. Nejznámější byla Šífařská: „Má milá vstávej, snídani dávej, já musím míti šíf naloženej. Má milá vstala, snídani dala a ještě mě k šífu doprovodila.“  Jistě, zpívalo se to v hospodách, ale poezii to mělo. Podle pamětníků, jímž to předávali dědové, míval každý šífař na Starém městě doma ve světnici obrázek pantáty Lány (Adalbert, česky Vojtěch, Lanna žil v letech 1805 až 1866).

Za předpokladu, že autor kresby byl dost přesný, není zrovna na Vltavě žádný šíf. Loď vlevo je podle zvednutých špiček cíla, loď vpravo je nákladní šenák. Cíla („česky“ z německého Salzillen) byla loď jen pro přepravu soli. Vyznačovala se vysoko zvednutou špičkou, aby mohla lépe manévrovat v peřejích a na jezech. Cíly měly jen jedno veslo. Šífy neměly tak zvednuté špičky a navíc měly kajutu. Na šífech se vozilo leccos. Hokyně naložily u kláštera na šíf zboží a za 45 hodin ho prodávaly v Praze. Tenkrát poříční úředníci všechno, co se veze, podrobně zapisovali. 

Je přesně doloženo, co se odvezlo do Prahy za rok 1908: 100 477 kop vajec, 345 hus, 805 kachen, 212 slepic, 465 zajíců a kůzlat, 3 090 párů kuřat, 73 metrických centů másla, 74 metrických centů brambor, 17 metrických centů jablek, švestek a jahod. Jahod černých, protože v Budějcích se tehdy neříkalo „borůvky“, ale černé jahody. Vozil se také materiál, z čehož jsou nejzajímavější položky 1 080 kop sudových obručí a 29 442 chmelových tyček. 

Kreslíř nezachytil na Vltavě vory asi záměrně. Nějak by se mu tam nevešly. Nebo vešly, ale nebylo by místo na lodě. Vory bývaly dlouhé až 140 metrů, široké 5 až 6 metrů. Lze si představit, že na Vltavě u Dlouhého mostu bylo v sezóně rušno. V jednom roce 1860, přesněji od dubna do října, jelo do Prahy 795 lodí, z toho se jich 414 vracelo. K tomu vory, kterých jelo do Prahy rekordně 5 362 v roce 1906. Každý den asi 20 vorů. Nehledě na výletníky a jednu státní delegaci před 1. světovou válkou, která zkoumala a doporučila spojení Dunaje s Labem.

Ke konci 19. století se termíny šífař a vorař postupně sjednotily do úředně stanovené živnosti - plavec. Plavecké řemeslo se předávalo z generace na generaci včetně plaveckého úsloví: „Všechno pomine, jen plavba nikdy ne.“ Ještě po roce 1930, kdy se na Vltavě u Sokolského ostrova postavil Jiráskův jez (budějcké bubny), se plavilo, k čemuž sloužila propusť u levého břehu. Po roce 1950 už jen pro filmaře. Pominuly i vodácké závody, kdo dříve bude v Praze  Nedávno se ale obnovily.

Napsal Jan Schinko